Terezie Hurychová: Deník z Kolumbie

Terezie je zdravotní sestra, s Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2002 a zúčastnila se několika misí: Burundi (2002 - 2003), Afghánistán (2004), Čad (2004), Indonésie (2005), Niger (2005) a Kolumbie (2006-2007).

T.H. v médiích:

ČT2 - Neznámí hrdinové
Český rozhlas Leonardo
iDNES.cz

Viz též Top 10: Opomíjené humanitární krize roku 2007 (ve spolupráci s Českým rozhlasem Leonardo)

20.9.2007

Tibu. Opět opouštíme naši základnu na 10-denní „jornadu“ do Rio de Catatumbo. Společná snídaně v kanceláři s týmem, všichni sbalené batohy s hamakou - houpací sítí, oblečením a hygienickou taštičkou, repelenty, čelovkou a knížkou na čtení na dlouhý večery v džungli. Na nohách holiny, šátky na hlavách, trička s logem Lékařů bez hranic a flašky s pitím... Informace o bezpečnosti v Catatumbo a jestli vůbec můžeme vyrazit do terénu. Situace vypadá klidně, tak vyrážíme. Každý zná pravidla bezpečnosti a každý se podle nich musí řídit.

[Bezpečnostní pravidla a protokoly jsou velmi důkladné. Týmy vyjíždějí pouze do vesnic a komunit, od nichž k tomu mají souhlas. Tento postup mj. zaručuje, že o plánovaném příjezdu byly svými zdroji zpraveny i ozbrojené skupiny, které oblast kontrolují, a vyslovily s ním tichý souhlas. Týmy se při pohybu mezi vesnicemi musí hlásit ze stanovených míst a potvrzovat svoji polohu; mobilní kliniky, které už do svého působiště dorazily, se musí hlásit 3x denně. Veškerá radiová komunikace musí probíhat ve španělštině, aby kdokoli, kdo jí odposlouchává, všemu rozuměl a nevzniklo tak jakékoli podezření o úmyslech týmu.]

3 hodiny cesta napěchovanými jeepy Lékařů bez hranic se vším nákladem do La Gabarry - poslední vesničky na severu Kolumbie kousek od hranic s Venezuelou, kam se ještě dostanou auta. Pak už jen kanoemi po řece Catatumbo. 18 lidí…4 auta… šoféři, logistici, doktoři, zdravotní sestřičky, laborantka, psycholog, zubař, šéf projektu a já jako vedoucí zdravotnického týmu. Špatná cesta, bahno, zapadlý náklaďáky, zapadlý auta, lidi v gumákách, co se snaží dostat ty jejich auta z bahnivého těstíčka. Kus jdeme pěšky a auta to jen tak tak projedou… Doba dešťů. Bohužel nesmím fotit. Kvůli bezpečnosti. To je asi moje největší frustrace na tomhle projektu. Velký zapadlý náklaďák a za ním jeden chlapík, co se ho snaží vytlačit… fotka na soutěž.

La Gabarra. Konečně dorážíme. Upocení a zablácení. Městečko s „Centrem de salud“ - malým zdravotním střediskem, poslední místo na severu Catatumba, kam se dostanou zdravotníci z Ministerstva zdravotnictví. A kam vede tahle zablácená cesta. Jenže už 4 týdny tu není žádný lékař, podal demisi díky špatnému platu v této nebezpečné zóně. Takže sestřička, co je tu hned po škole, musí řešit naprosto všechny často komplikované případy. 6 měsíců 24 hodinové služby. Jak to ty holky můžou vydržet? Navíc tu často není sanitka a pro urgentní případy není převoz do nemocnice do Tibú. Drsná realita. Vysoká novorozenecká a mateřská úmrtnost a to často jen proto, že tu neexistuje možnost včasného převozu do nemocnice.

Na řece už čekají „bogas“ s kanoema od indiánského kmene Motiloni. Naložit veškerý náklad - léky, laboratorní vybavení, zubařská technika, vakcíny s ledy v lednicích, benzín, logistické krabice s materiálem a jídlem na 10 dní. A další 3 hodiny cesty kanoí. Výjezd na 10 dní má svoje logistický háčky… Plné dvě kanoe. 9 lidí od Lékařů bez hranic a 4 Indiáni - Motiloni. Záchranné vesty, na hlavách šátky, kšiltovky, nakrémovat obličej, nastartovat motor, satelitním telefonem oznámit, že vyrážíme a vzhůru do džungle kolem indiánských vesniček. Kolem maminek, co v řece perou prádlo, a dětí čvachtajících se v řece. Další kanoe s náklady proplouvající kolem nás. Jediný možný způsob dopravy. Tenhle kousek cesty vypadá jako kousek ráje, pokud člověk netuší, co je za tím… Naštěstí není nízká hladina řeky, tak nemusíme kanoe posouvat. To je vždycky tělocvik pro lidi se skvělou fyzičkou! Projíždíme okolo indiánských a bílých komunit, tak všichni ví, že jsme dorazili, a od zítra začínáme s naší klinikou. Na břehu už na nás čeká pár Motilonů, kteří nám pomáhají s nákladem. Některé krabice se musí naložit na oslíky a zbytek musíme sami. Do indiánské vesničky ještě půl hodinová chůze. Na konci týhle fušky jsme docela unavení, navíc ožehnutí od sluníčka, zpocení. Hned se musíme pustit do organizování naší kliniky, vybalit celý náklad a zařídit konzultace. Každý ví, co má dělat, a každý vybaluje ten svůj náklad. Pak natáhnout hamaky a pořádně je zajistit, aby se s námi v noci nezřítily, umýt se v provizorní sprše (hlavně pozor na korály a jedovatý hady, kterých je tu všude kolem), navečeřet se z našich zásob a honem do houpacích postýlek a všichni hned usínáme. Na knížku dnes neměl nikdo náladu.

21.9.2007

Caricachabokira. První kanoe s prvními pacienty. Jako první těhotný maminky, děti a ti nejvíc nemocní. První den vždycky spousta pacientů. Silvia, lékařka, konzultuje ty nejvíc nemocné, kontroluje těhotný maminky, pacienty s podezřením na TBC, kterých je tu hodně, s Hepatitis B, leishmaniózou, malárií, anemií díky chronické podvýživě. Annita má na starosti plánování rodičovství a reproduktivní a sexuální zdraví a očkování dětí. Johana je vytížená v laboratoři, Carlos José u zubařského křesla, Pablo jako psycholog je vždy zaměstnaný. Tihle lidé si prožili své a jsou vděční, že si o tom s někým můžou popovídat.

Večerní návštěva pacienta s TBC v jeho domečku. Dřevěný dvorek, kde spí desítky Indiánů v zavěšených hamakách. Světlo svíček, ohně - působivé! V tomhle množství lidí tu za chvíli budou mít všichni TBC… a 22-letý mladík, vychrtlík. Je ve vážném stavu. Snažíme se jej zavodnit, nitrožilně fyziologický roztok a zítra musí být převezen do nemocnice.

Večer začíná šílená bouřka, ale šílená, ze které jde pořádný strach! Catatumbo je svýma bouřema známá. Pokaždé mám pořádný strach. Po půlnoci drsné klepáni na dveře: POROD! Předčasný porod rodičky, která má miminko „transfers“ - zadečkem dolů. Ta samá pacientka, která byla před měsícem přeložená do nemocnice, kvůli špatné bezpečnosti měla prý strach. Navíc 16-letá prvorodička. Rychle se ve spánku oblíkáme, navlíknout pláštěnku, gumáky, čelovky a pohotovostní batoh na záda a překotně vyrážíme do týhle strašlivý bouře. Blesky lítaj jak pominutý a všichni máme pořádnej strach a běžíme jak o závod. Dřevěný domeček plný lidí. Dlouhý těžký porod. Naštěstí tu máme lékařku. Malý narozený miminko resuscitujeme. Holčička se rozdýchá, ale potřebuje pomoc kyslíku. Nakonec zůstáváme celou noc a střídáme se u ambuvaku [ruční resuscitátor pro umělé dýchání].

22.9.2007

Od rána neočekávané bomby. Po týhle probděný noci nic moc pocit. Exploze, vrtulníky. Je to daleko, asi 5 kilometrů v lesích džungle nad námi, ale přesto… Tak to abych nezapomněla, že jsem v zemi, kde je skrytá válka, o který se ve světě moc neví a nemluví. Mluví se o připravovaném útoku. Napjatá atmosféra. Uvidíme, kolik pacientů přijde, asi mnoho ne. Jsme ve stádiu C - kdy může nastat okamžitá evakuace. Zůstat v tomto případě je bezpečnější, než se vydat na cestu. Odpoledne je docela klid a pacienti přece jen dorazili. Asi ne všichni. Přesto před „Centro de salud“ se objeví desítky přivázaných koní bílých farmářů v holinách.

Dnes mě zasáhl příběh jednoho vyhublého pacienta s obrovským abscesem na patě. Prý se vrátil po 9 letech z únosu. Tvrdá práce, málo jídla, prožil těžký chvíle. 9 let neviděl svoji dceru, který je teď 14 let, manželku, domov. Vyčerpaný po dlouhých dnech chůze v džungli, vyhublý. Přesto z něj čiší neuvěřitelná síla a statečnost.

23.9. 2007

Včerejší bomby explodovaly kousek od Tibú, od naší základny. Údajně atentát na stanici nafty. 25 lidí přišlo o život. Ti, co zůstávají na základně, volají rodičům nás, kteří jsme v terénu, že jsme všichni v pořádku. Útok se dostal i do mezinárodních médií. Takže situace je opravdu vážná. A tady? Dnes jsou na řadě lidé z Pueblito de Dios. Spousta dětí bez očkování a s chronickou podvýživou. Navíc se tu nedávno práškovala pole kvůli ničení polí s kokou a tím se zničila veškerá úroda kolem. Dnes je další rušný den se spoustou pacientů a hlavně těch, co putují aspoň 6 hodin na koni. Vzdálenosti tady, aby se člověk dostal k lékaři, jsou neuvěřitelné. A často se díky bezpečnosti lidé k lékaři ani nedostanou.