Womens Campaign - o ženách, se kterými se život nemazlí

Mariam má dva životy. Jeden začíná v Kornoy, o kterém vypráví s něžností v hlase, jako kdyby si připomínala něco pěkného. Tato vdaná matka sedmi dětí nikdy nemyslela na to, že by  odešla z Dárfúru, ale nakonec musela. Zanechala za sebou stopy snů rozbitých při výbuchu násilí. Nyní je tato 35-letá žena spolu s tisíci dalšími uprchlíky v Čadu. S rodinou se choulí v zaprášeném stanu, ale přitom nepřestává vypočítávat, za co vše je vděčná. Mariam Bokait Ahamat si uchovává víru v to, co život přinese, a nic jejím přesvědčením otřást nemůže.

Když byla Mariam dítě, Kornoy bylo malé město v Dárfúru, které teprve mělo vyrůst do větších rozměrů. Chodila na základní školu, kterou měla ráda. Brzy se vdala, ale školu dokončila, nadšená z toho, že může číst a psát. Uplynul nějaký čas a její děti vyrůstaly v domě, který milovala. Díky svému silnému charakteru se Mariam zapojila do činnosti ženské asociace v Kornoy a brzy se stala její prezidentkou. Našla si také práci v jedné organizaci, kde měla možnost číst a poslouchat zprávy z celé země. V roce 2003 to byly ale zprávy velmi neradostné. Vláda zahájila ofenzívu, aby potlačila ozbrojené povstání v Dárfúru. Její kolegové začali opouštět město, ale ona čekala dítě a tedy se raději přestala o novinky zajímat.

Z toho ji však probudil náhlý letecký útok. Musela uprchnout, ale jak mohla všechno opustit a obrátit se zády k životu, který budovala? Situace se musí nakonec nějak vyřešit… Proto se s manželem rozhodli, že zatímco on zůstane v  provizorním přístřešku, Mariam se vydá na cestu s jejich dětmi a několika přáteli. Odešli do pouště a hledali ochranu pod stromy ve vádí, vyschlém říčním korytě.

„Zůstali jsme tam tři měsíce. Jedna z žen se čas od času pod ochranou noci vracela do Kornoy, aby zjistila, co je nového, a přinesla zpět nějaké jídlo. Protože jsem byla těhotná a nemohla cestovat, ostatní mi pomáhali. Byli jsme hladoví a žízniví, ale samotný strach nám bránil zabývat se příliš našimi fyzickými potřebami.“

Zdálo se, že situace jí dává za pravdu, protože po třech měsících se dozvěděla, že bylo podepsáno příměří. Když se vrátila do Kornoy, zjistila, že bomby nechaly jejich dům nedotčený. Ovšem v lednu 2004 - bylo to v pátek, jak si pamatuje - boje znovu propukly, právě když byla na návštěvě v sousední vesnici.

„Viděla jsem, jak letadla napadla Kornoy, oheň a kouř se zvedal k nebi. Lidé říkali, že do města se dostal Janjaweed [ozbrojená militantní skupina] a že všude rabují. Utekli jsme, jak nejrychleji jsme mohli. Nechali jsme všechno za sebou.“

To byl začátek exodu, během něhož se setkala s ženami, které byly zbité a znásilněné, či s rodinami, které truchlily pro své blízké, které během útěku ztratily, aniž by se přitom zastavily třeba jen kvůli motlitbě za mrtvé. Smrt číhala všude. Šla tři dny a tři noci a táhla svoje děti, vyděšená, že by je mohli chytit. Nakonec se dostali do města Tine na hranicích s Čadem. Rodiny se mačkaly k sobě a čekaly na nějakou pomoc. Nakonec se dočkali a Mariam byla převezena do uprchlického tábora v Touloumu, 60 km do čadského vnitrozemí.

„Byla to vyčerpávající zkušenost. V táboře nebylo vůbec nic. Dali nám plastové plachty a nějaké nádobí, sotva na to, abychom přežili. Ale ještě těžší byl postoj tamějších lidí. Nechtěli nás tam, vadilo ji, že využíváme jejich zdroje, hlavně dřevo. Mnoho z žen, které se vydaly mimo tábor, aby nějaké dřevo našly, bylo napadeno a znásilněno.“

Nyní se situace v táboře pro 15 000 lidí zlepšila, přestože vody ani dřeva stále není dost. Jak je pro Mariam typické, rozhodla se vzít věci do vlastních rukou. Nyní pracuje ve zdravotním centru Lékařů bez hranic a předsedá táborové ženské asociaci. Ve stínu plechové střechy naslouchá neustávajícímu přívalu stížností svých společnic a neúnavně vše zapisuje do notesu. Zaznamenává jejich stížnosti na nedostatek vody, dřeva, peněz i na vyčerpávající práci, jejíž hlavní tíhu nesou na svých bedrech právě ženy. V táboře je také hodně násilí, vynucených manželství, sexuálního obtěžování...

„To všechno je hrozné a ženy u mě hledají nějaké řešení. Někdy se na mě rozzlobí, ale to je pochopitelné, musím na tyto problémy najít nějaké řešení.“ Když jsme se loučili, řekla mi: „Tvoje práce je důležitá, lidé musí vědět, co se děje. My všichni se chceme vrátit domů, do Dárfúru. Tohle musí pochopit: my se vrátíme domů. Chci se vrátit ke svému životu tam!“

Lékaři bez hranic poskytují pomoc uprchlíkům v uprchlických táborech Touloum a Iridami od roku 2004. Každý z táborů má zdravotnické středisko, které zahrnuje příjem, vyšetřovnu, lékárnu, mateřské zařízení, nutriční péči a očkovací program. Týmy komunitních pracovníků a poradců se snaží udržovat každodenní spojení mezi zdravotnickými středisky a uprchlíky. Pro případ krizových situací či problémů na místě neřešitelných, existuje pravidelné spojení s nemocnici v Iribě, kde Lékaři bez hranic vedou chirurgii a dohlížejí na provoz ostatních oddělení.