„Za lidi, které jsme za sebou nechali, teď nemá kdo mluvit.“

Mercedes García ví jistě, že v humanitární práci bude pokračovat. Španělská lékařka, unesená spolu s argentinskou zdravotní sestrou Pilar Bauza v prosinci loňského roku v Bossasu (Somálsko) v této době odpočívá, aby znovu nabrala sílu a byla schopná vrátit se zpátky do Afriky, kam poprvé přišla v roce 2002, kdy hlad postihl Angolu. Po této první misi následovalo mnoho dalších: posouzení výživové situace v Argentině, několik projektů v Dárfúru (dohromady asi 15 měsíců), epidemie cholery v Zambii a nakonec i její poslední mise v Somálsku, kam dorazila 20. listopadu 2007. Jejím cílem bylo Bossaso, prvních 24 dnů ovšem strávila v hlavním městě Mogadišu, kde otevírala dětskou nemocnici.

Jaká byla situace v Somálsku v době, kdy jste tam byla?

Naši místní spolupracovníci nám říkali, že Mogadišu bylo kdysi africkou Marseille. Nyní je ale město rozdělené, zdevastované, nebezpečné a smutné. Lidé tam nežijí, ale spíše přežívají uprostřed každodenního násilí a zvuků války. Vidíte opuštěné budovy bez dveří a bez oken a vedle nich rozpadající se boudy, ve kterých bydlí vysídlenci. S tím, jak se násilí zesílilo, vzrostl i počet vysídlených obyvatel, někteří utíkají z Mogadišu pryč, jiní do bezpečnějších čtvrtí.

Zdravotní ukazatele tu jsou nejhorší na světě, včetně dětské úmrtnosti, která činí 126,1 na 1000 narozených dětí, vysoce rozšířená je tuberkulóza a stejně tak akutní podvýživa. Zdravotnická infrastruktura téměř neexistuje a roste pouze počet soukromých klinik, které jsou pro většinu populace nedosažitelné. V prosinci byla kvůli pokračujícímu ostřelování uzavřena jedna z posledních veřejných nemocnic. Kvůli opakujícím se vlnám násilí pracuje v Somálsku jen několik málo mezinárodních organizací.

V Mogadišu máme tři projekty primární péče. Pediatrická nemocnice s 20 lůžky, kterou jsme otevřeli v prosinci, se hned zaplnila dětmi trpícími respiračními infekcemi a střevními chorobami. Během tří týdnů jsme měli dokonce čtyři případy tetanu. Je to jediná zdejší nemocnice, která poskytuje svoje služby zdarma.

Bossaso je město v autonomní oblasti Puntland a má svou vlastní vládu. Je to přístavní město a přestupní stanice pro imigranty především z Etiopie, kteří se snaží přeplout do Jemenu. Bossaso je už téměř 20 let obklopeno uprchlickými táboru, ve kterých žijí vysídlenci z jižního a centrálního Somálska a uprchlíci z Etiopie. Tyto tábory jsou netypické – lidé v nich platí nájem za své přístřešky zavalené odpadky a hemžící se mouchami, distribuce jídla je pochybná a zásobování vodou nedostatečné. Operují tam mafie, které vydělávají na obchodu s imigranty. Je to odvrácená tvář Bossasa.

V červenci loňského roku byl zahájen potravinový program a projekt zdravotní péče zaměřený na imigranty přijíždějící do přístavu. Průzkum zabývající se výživovou situací potvrdil, že potravinový program je důležitý, a spolu s tím také ukázal, že velmi potřebná je rovněž vakcinační kampaň. Jednou z věcí, kterou se nám v Bossasu uskutečnit nepodařilo, je otevření dětské nemocnice.

Myslíte si, že váš únos zničil tu „dohodu“, na jejímž základě mohli humanitární pracovníci v této oblasti působit?

Myslím, že tu dohodu to velmi poznamenalo. Rukojmím se stala sama humanitární pomoc a nejvíc to samozřejmě postihlo ty nejzranitelnější. Mnoho věcí se kvůli tomu nemohlo dokončit!

Jsou humanitární pracovníci nyní ve větším nebezpečí?

S tím jak roste počet konfliktů, roste i míra zranitelnosti. Jsme hlasem těch „neviditelných“, mluvíme nahlas o tom, čeho jsme svědky a někdy i svědky nepohodlnými. Za ty lidi, které jsme za sebou nechali, teď nemá kdo mluvit.

Jaké z toho plyne poučení?

Já jsem se naučila dvě věci: že v nebezpečných podmínkách neexistuje prostor pro humanitární práci, a za druhé že při znalosti kontextu je možné rizika omezovat..

Jaké jsou vaše další plány?

Odpočinek, prázdniny, budu se starat o svou matku, užívat si společnosti svých přátel, pozvolna za sebou nechávat některé události a vracet se do normálního života. Až se budu cítit silnější, vrátím se znovu do terénu. Chtěla bych jet zpátky do Afriky – a jednoho dne možná i do Somálska.

Proč ze všech míst zrovna do Somálska?

Kvůli těm dětem. Je to jedna ze zemí, kde je humanitární pomoc nejvíce potřeba. V Mogadišu se mnou zacházeli velice pěkně, starali se o mě, chránili mě. Lidé si váží toho, že všechno opustíte, dokonce svou vlastní rodinu a přijedete tam pracovat jako humanitární pracovník. Hýčkají vás, protože jsou vám vděční za to, co děláte. Vděčnost, kterou k nám cítí, je pro ně samozřejmá.

A jak hodnotíte reakci organizace?

Když jste v buši, myslíte si, že jste jediní, kdo je na tom špatně. Ale když jsem se vrátila zpátky do civilizace, zjistila jsem, že tím byli postiženi všichni. Cítila jsem, že jsem nebyla sama ve chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala.