Budeme mluvit s Tálibánem? Proč ne, mluvili jsme s ním vždy.
Odchodem amerických vojsk z Afghánistánu skončila nejdelší válka v historii USA. Pro Afghánistán, který po staletí zažívá invaze ozbrojených sil, začala nová éra.
Ve zprávách převažují informace o tom, jak síly Tálibánu rychle přejímají kontrolu nad hlavními městy, bez odporu se zmocňují Kábulu; o zavírání západních velvyslanectví; o Afgháncích, kteří se zoufale snaží odejít; o hromadně prchajících cizincích a mnoha nevládních organizacích, které v zemi přestávají působit. V kontrastu s tím vším Lékaři bez hranic i hrstka dalších humanitárních organizací zůstávají na místě, pokračují ve svých aktivitách uprostřed bojů a zajišťují pomoc zachraňující životy nemocným i zraněným.
Jak je to možné? Lékaři bez hranic v Afghánistánu zaznamenali úspěchy i nezdary, náš přístup ale v základu zůstal stejný: pomáháme, pouze pokud máme výslovný souhlas všech stran konfliktu. Včetně Tálibánu, amerických sil, afghánské armády, v některých případech i lokálních milic. Naše principy neutrality, nezávislosti a nestrannosti, které se občas mohou zdát abstraktní, prakticky znamenaly vyjednávání se všemi stranami; odmítání financování ze strany vlád; jasné označení naší organizace, abychom nebyli zaměňováni s jinými skupinami s odlišnými zájmy; a zákazem zbraní v našich nemocnicích. Kdokoliv přišel do nemocnice Lékařů bez hranic financované ze soukromých zdrojů, musel zbraň doslova odložit u dveří.
Při práci v nemocnicích v Kundúzu nebo v Laškargáhu jsme pravidelně vysvětlovali americkým, afghánským i tálibánským vojákům, že nikdy neodmítáme žádné pacienty, ať už jde o vládní vojáky, oběti dopravních nehod nebo zraněné tálibánské bojovníky. Naše nemocnice rozlišovala pacienty pouze podle jejich zdravotních potřeb. Pracovali jsme podle lékařské etiky, ne podle toho, kdo byl považovaný za zločince, teroristu, vojáka nebo politika. Často jsme museli žádat americké nebo afghánské vojáky, aby odešli a vrátili se beze zbraní, pokud chtějí nemocnici navštívit.
Náš přístup se často odlišoval od způsobu, jakým byla pomoc, včetně té humanitární, prosazována svými donory k budování afghánského státu, k zajištění stability v oblastech zabraných afghánskými silami a k upevňování legitimity rodící se vlády podporované Spojenými státy americkými. Pomoc byla „měkkou silou“, jež měla naklonit obyvatelstvo afghánské vládě; byla klíčovou strategií, jak pomocí srdce a mysli posílit „tvrdou sílu“ vojenského nasazení.
Dokládá to i příklad, kdy nám jeden západní donor Kábulu nebyl při schůzce schopen říct, kde jsou největší humanitární potřeby. Místo toho ukázal na mapu oblastí kontrolovaných koalicí (vyznačených zeleně), Tálibánem (vyznačených červeně) a sporných oblastí (vyznačených fialově). Pomoc posílali do zeleně a fialově vyznačených oblastí, aby umocnili vojenské úsilí.
Mezinárodní nevládní organizace financované západními státy zapojenými v bojích byly v šoku, když se do jejich grantů vplížila protipovstalecká vyjádření jako „vyčistit a držet“ (vojenská strategie, při které se dobývají povstalecké oblasti, následně se v nich udržují pozice a podpora vlády mezi obyvateli – pozn.). Jak nám jeden z největších donorů z řad vlád v Kábulu vysvětlil: „Tálibán v této provincii získává území, řekli jsme proto humanitární organizaci, aby oblast zásobila pšenicí, což udělala.“
Náš přístup nás však neochránil pokaždé. V roce 2015 speciální síly USA vybombardovaly naši nemocnici v Kundúzu poté, co provincii krátce ovládl Tálibán. To ukázalo šedé zóny, které se v takových konfliktech vyskytují: pomoc se toleruje a přijímá, pokud podporuje legitimitu státu. Pokud se ale ocitne v oblasti označené za nepřátelské teritorium a stát je v nevýhodě, pomoc se stane terčem. Legální rozpory mezi mezinárodním a národním právem živí tyto šedé zóny. Vzniká tak prostředí, které usnadňuje to, čemu americké úřady říkají „chyby“.
Po zničení naší nemocnice jsme znovu kontaktovali strany konfliktu, abychom se ujistili, že respektují naše zdravotnické aktivity. Dá se říct, že široká podpora veřejnosti a politické následky útoku na Lékaře bez hranic byly nakonec tou nejlepší ochranou před tzv. budoucími chybami amerických a afghánských sil. Přesto byly dialog a tlak veřejnosti k ničemu, když na naši porodnici v Dasht-e-Barchi brutálně zaútočil s největší pravděpodobností Islámský stát v Afghánistánu, který byl mimo dosah našeho vyjednávání.
Přestože působíme v hlavních provinčních městech, nedokázali jsme se dostat na venkov, abychom pomohli lidem i tam. Jedná se o jeden z neúspěchů naší práce posledních let. Na druhou stranu, když před dvěma týdny Tálibán přišel do měst, mohli jsme se dál starat o pacienty: nemocným i zraněným se dostalo péče v zařízeních, která se přizpůsobila tak, aby zvládla intenzivní boje. Naše týmy pokračovaly v práci v provinciích Herát, Kandahár, Chóst, Kundúz a Hílmand. Dnes jsou naše zdravotnická zařízení plná pacientů.
Proto se snažíme vyjednávat se všemi stranami konfliktu. Můžeme tak pomáhat, když je to nejvíce potřeba. Často se tak děje uprostřed změn v mocenském uspořádání. I proto odoláváme snahám zahrnout naše aktivity do politických procesů budování státu. A je to důvod, proč nahlas protestujeme proti útokům na naše zařízení a zaměstnance.
Budoucnost Afghánistánu je nejistá. My i nadále budeme pracovat pod tlakem. Problémy, se kterými se vypořádáváme, se budou měnit. Stále budeme muset řešit bezpečí našich týmů i pacientů. Ať už to bude jakkoliv, humanitární aktéři by udělali dobře, kdyby se pevně řídili existujícími potřebami místo měnící se politické situace, aby budoucí bouře v zemi ustáli.
Případ Afghánistánu ukazuje, jak může budování národa vedené cizími silami selhat a jak minimální roli v něm hráli humanitární aktéři. Demonstruje také, že zachráníme nejvíce životů, když dokážeme zůstat co nejvíce nezávislí, ať už se stát buduje, nebo kolabuje.
Christopher Stokes, humanitární specialista Lékařů bez hranic
Jonathan Whittall, ředitel analytického oddělení Lékařů bez hranic