Byli jsme jeho jediná naděje

Když do úrazové nemocnice Lékařů bez hranic ve městě Bujumbura v Burundi přivezou těžce zraněného člověka, anesteziolog Kariantti Kallio a jeho kolegové se snaží dělat všechno pro to, aby přežil.

Nadcházející dny jsme si moc neodpočinuli.

Další den jsme přijali muže, kterého srazilo auto. Byl v šoku, měl tachykardii (zvýšenou tepovou frekvenci) a studené končetiny.

Utrpěl hluboké tržné rány v pánevní oblasti a silně krvácel. Chirurgové měli podezření na cévní poranění. Potřeboval okamžitou operaci.

Než jsme ho převezli na operační sál, udělali jsme rentgen hrudníku a pánve, který odhalil zkolabovanou pravou plíci a úplně zlomenou pánev, roztříštěnou na kousky.

Nevypadalo to dobře. Ale tady v Bujumbuře jsme byli jeho největší a jedinou nadějí.

Operační sál

Přestože jsme mu už na pohotovosti dali infuzi na doplnění tekutin a krevní transfuzi, při přesunu na operační sál byl stále ve stejném stavu.

Chirurg mu nejdříve zavedl hrudní dren, abychom dostali tekutiny z hrudníku. Pak jsme mohli podat anestezii a začít operaci.

Podávali jsme mu všechny léky a tzv. krevní produkty, které jsme měli. Chirurgové opravovali poraněné cévy v pánvi.

Roztříštěnou pánev ale nešlo vůbec stabilizovat. Nic z toho, co jsme zkoušeli, nepomáhalo.

Muž měl stále hodně zvýšenou tepovou frekvenci, nízký krevní tlak a byl úplně studený. Krvácel v podstatě všude.

Přijetí porážky

Nemohli jsme ho zachránit. Ne tady, s tím málem, co jsme měli k dispozici.

Chirurgové přikryli ránu a ukončili operaci. Brzy potom naposledy vydechl a došlo k asystolii, nejzávažnějšímu případu srdeční zástavy.

Věděli jsme, že nemá smysl ho resuscitovat. Zemřel a to jediné, co jsme mohli udělat, bylo smířit se s tím.

Jak se vyrovnat se ztrátou

Zkoušet popsat své pocity po takové zkušenosti nejde.

Jaké to je, když vám někdo umře pod rukama? Hněv, sebeobviňování, lítost, bezmoc.

A zvlášť když víte, že někde jinde, třeba v mém rodném Finsku, bychom s lepším vybavením a téměř neomezenými prostředky měli šanci bojovat.

Ale v Burundi? To ne.

Všichni krvácíme stejně

Copak v Burundi nejsou taky lidé? Nezaslouží si snad žít tady stejně jako jinde? Nezaslouží si přežít?

Všichni krvácíme stejně, ale neumíráme stejně. Někteří z nás mají více prostředků i možností.

Ale naši blízcí, které tu necháváme, truchlí stejně, truchlí pro ztracený život. Manžel, manželka, matka, otec, dítě…. jsou pryč.

Zkuste se nad tím zamyslet. Stejně jako já.