Blog z Iráku: „Zavolali nám, že se odpálil sebevražedný atentátník….”

Lékařka Georgina Woolveridge z Austrálie koncem minulého roku pomáhala zraněným blízko Tal Maraku v Iráku. Přitom se setkala s vážně zraněným děvčátkem. Napsala jí tento dopis:

Tu chvíli, kdy jsem tě poprvé uviděla, bych nejraději vymazala ze své paměti. Právě jsem ošetřila šestého pacienta během jedné hodiny, když tě vmáčkli na jediné volné místo přeplněné pohotovosti. Na velké železné posteli pro dospělé ležela dvě malá tělíčka, dvě tělíčka zasažená válkou. Ty a tvůj malý bratříček.

Myslím na dva úplně odlišné světy a potlačuju slzy a pocit na zvracení. V tom prvním světě děti pláčou při očkování. Pláčou, než dostanou své mlíčko. Poraní se, jen když se učí chodit. V tom druhém světě zkrvavené děti bez viditelných známek života vozí do nemocnic. 

„Zavolali nám, že se na kontrolním stanovišti odpálil sebevražedný atentátník, a že tam jede několik sanitek.”

Děvčátko a její malý bratříček, oba zraněni výbuchem, který zabil jejich matku i sourozence. © Georgina Woolveridge/Lékaři bez hranic

Před hodinou nám zavolali, že se na kontrolním stanovišti odpálil sebevražedný atentátník, a že tam jede několik sanitek. Při přijímání pacientů jsme uplatňovali stanovené postupy, ale žádný výcvik vás nedokáže připravit na pohled na ten příliv zubožených lidských těl. Napětí v místnosti se stupňovalo. Když tě přivezli, hráli jsme s volnými lůžky morbidní variantu hry Tetris. Připravovali jsme se na nejhorší.

Měla jsem o tebe strach, maličká….

Většina našeho zdravotnického personálu žila více než dvě hodiny daleko, protože během okupace skupinou takzvaného Islámského státu odtud uprchli. Naše nemocnice tedy měla k dispozici jen omezené zdroje a léčba se soustředila na to nejdůležitější.

Měla jsem o tebe strach, maličká. Bezvládná, na pokraji smrti, s vážnými zraněními. Náš úkol byl jasný – tebe i tvého bratra stabilizovat a získat povolení úřadů pro průjezd kontrolními stanovišti, abychom vás mohli převézt do nemocnice k další péči. Kdyby však došlo ke zhoršení vašeho stavu, museli bychom se zaměřit jen na tlumení bolestí.

Medicína z nás někdy udělá tvrdé, netečné, emočně nezúčastněné profesionály. Ale v okamžiku nezvyklého klidu mezi vlnami příchozích jsem stála u tvé postele, pohladila tě po hlavě a na chvíli jsem se od všeho odpoutala.

Nemocnice Lékařů bez hranic v Zumaru, blízko místa, kde pracovala Georgina. Naše nemocnice v Zumaru byla otevřena v roce 2016. © Louise Annaud/Lékaři bez hranic

Říct, že jsi ten den měla štěstí, mi přijde nepatřičné a urážlivé. Být obětí výbuchu, který zabil tvoji matku a sourozence a tebe i tvého bratra těžce zranil, mně jako štěstí nepřipadá.

Štěstí ale bylo, že pro vás úřady povolily poslat sanitku. Stabilizovali jsme tě, do sanitky jsme naložili tři tělíčka zasažená útokem - tebe, tvého bratra a jedenáctiletého chlapce. S nadějí jsme vás vyslali na cestu.

 „A pak jsem tě viděla, jak ses vzbudila, plná života, hrála sis a mazlila ses. To je ta nejcennější vzpomínka, kterou na tento neuvěřitelně silný zážitek budu mít.”

Sebrat odvahu

Pronikly k nám o tobě jen kusé zprávy: „Je naživu…Vážná poranění mozku…Nemá rodinu”. O dva týdny později jsem to byla já, kdo měl štěstí. Vypátrala jsem tě ve dvě hodiny vzdálené nemocnici. S obavami jsem vešla do tvého pokoje a našla tě tam spící na posteli, jak jednou rukou instinktivně objímáš svého malého bratříčka, svoji spřízněnou duši. A pak ses vzbudila, plná života, hrála sis a mazlila ses. To je ta nejcennější vzpomínka, kterou na tento neuvěřitelně silný zážitek budu mít.

Ten den, kdy jsme se potkaly, jsem se bála myslet na tvoji budoucnost. Ale teď vidím naději. Naději, že jednoho dne, navzdory všemu, bude tvojí největší starostí, z jakého kopce máš válet sudy, jak dát gól bráškovi nebo jak si vyškemrat pozdější večerku.

Život, kde „sebevražedný atentáník”, „vnitřně vysídlení” a „uprchlík” nebudou stále omílaná slůvka. Možná jsou má přání pro tebe příliš optimistická a naivní, ale ty jsi přežila. Věřím, že budeš bojovat.