Blog ze Sýrie: „Slíbil jsem, že mu syna zachráním“

Chirurg Akin Chan pochází z Hong Kongu. S Lékaři bez hranic pomáhal na misi v Tal Abyadu v severní Sýrii. Před osmnácti lety Sýrií cestoval, tehdy to ještě byla pokojná země. Dnes nám popisuje svůj emocionální návrat do země, do které se zamiloval, včetně příběhu o tom, jak se snažil zachránit dva mladé chlapce.

Když jsem se po osmnácti letech znovu vrátil do Sýrie, tak jsem měl smíšené pocity. Tehdy, v roce 2000, jsem byl ještě nováček na medicíně. V létě, po skončení semestru, jsem dva měsíce chodil po brigádách. Přes den jsem dělal kurýra a asistenta ve skladu a po večerech jsem připravoval studenty na maturitu. Za tvrdě vydělané peníze jsem si koupil  levné letenky. Pár dnů poté, co mi skončily brigády, jsem směle vyrazil vstříc svému baťůžkářskému dobrodružství. Prošel jsem Tureckem do Sýrie, Izraele, Jordánska a na konec do Egypta.  

V Sýrii byl mír, válka tehdy nenarušovala klid v zemi. Všichni se na vás na ulici usmívali. Občas si s vámi i někdo potřásl rukou. Rodiny si dělaly pikniky v parku, a když jsem procházel okolo, zvali mě, abych se k nim přidal. Sýrie se proto stala jednou z mých nejoblíbenějších zemí.

Má kdysi oblíbená země

Válka Sýrii za posledních sedm let naprosto zdevastovala. Bylo pro mě nesnesitelné sledovat zprávy o této zemi. Takže, když přišla nabídka mise v projektu Lékařů bez hranic v severovýchodní Sýrii, tak jsem ani vteřinu neváhal. Chtěl jsem se podílet na skutečné pomoci mé kdysi oblíbené zemi. Trvalo mi několik dní, než jsem se dostal z Hong Kongu do severovýchodní Sýrie, protože jsem měl problémy překročit hranici s některými sousedícími státy.

V hlavě mi běžela spousta otázek: Bude mi k něčemu můj předchozí pobyt v Sýrii? Jak bude Sýrie vypadat po osmnácti letech? V následujících dvou měsících jsem dostal odpovědi.

Život v ruinách Rakky

S Lékaři bez hranic jsem působil ve městě Tal Abyad v severovýchodní Sýrii na hranici s Tureckem. Chvíli před mým příjezdem vypukl poblíž konflikt. Často jsme mohli slyšet střelbu, zvláště v příhraniční oblasti.  Atmosféra byla vypjatá.

Nejvíce nás kromě pacientů z Tal Abyadu zaměstnávalo množství raněných z Rakky, která je vzdálená téměř dvě hodiny jízdy. Rakka byla pod kontrolou Islámského státu od roku 2014 až do října 2017, kdy ji osvobodily Syrské demokratické síly spolu s koaličními silami vedenými USA.

Eddy Van Wessel

Pohled na poničené město Rakka. © Eddy Wessel

Lidé, kteří během bojů z Rakky utekli, se začali vracet zpět do svých domovů. V ruinách města však zůstalo spoustu nášlapných min a různé druhy nevybuchlé munice. Jak se lidé vraceli domů ze svého vysídlení, začali jsme ošetřovat čím dál více poranění způsobených výbušninami. Někteří nechtěně šlápli na minu. Jiní odpálili výbušninu, když otevřeli lednici, nebo když uklízeli dům, zavadili o zařízení ukryté pod kobercem. Někomu v rukách vybuchla sklenice se sladkostmi. Ve zkratce můžeme říct, že každodenní rutinní činnosti vás můžou v Rakkce stát život. Obyvatelé si tak mohou vybrat pouze mezi vysídlením, nebo životem ve vlastním domově v neustálém stresu.

Hračka

Jedné noci jsme do nemocnice přijali dva malé pacienty se zraněními způsobenými výbušninou. Jedním z nich byl desetiletý chlapec s mnohačetným poraněním. Měl rozšířené zorničky, takže s vysokou pravděpodobností krvácel do mozku. V horní části těla měl rozsáhlý podkožní emfyzém, který poukazoval na to, že měl vzduch v orgánech. S velkou pravděpodobností měl rupturu na plicích a vzduch se mu hromadil pod kůží. S těmito četnými poraněními mozku a plic jsme ho dlouho oživovali, ale nakonec jsme ho museli prohlásit za mrtvého.

Druhý pacient byl osmiletý chlapec a jeho poranění nebyla naštěstí tak vážná. Neustále brečel, což naznačovalo, že jeho životní funkce jsou stabilnější.

Po předběžném vyšetření jsem se zeptal chlapcova otce, který také plakal, co způsobilo tato poranění.

Až pak mi to došlo… Byl to otec obou chlapců. Byli to bratři. Nejdůležitější teď bylo zachránit jeho mladšího syna. Neměl jsem ani čas mu říct, že starší z chlapců právě zemřel. Řekl mi, že si jeho chlapci hráli na ulici a zvedli hračku. Ta explodovala.

Okamžitě jsem ho důkladně vyšetřil. Obličej měl pokrytý popelem a byl trochu popálený. Nevypadal, že by měl závažná zranění. Jen měl zvětšené a bolestivé břicho, což poukazovalo na poranění vnitřních orgánů. Na ultrazvuku jsme viděli volnou tekutinu v břišní dutině, mohl tedy vnitřně krvácet. Rozhodli jsme se ho hned operovat.

Eddy Van Wessel

Pohled do nemocnice v Tal Abyadu. © Eddy Wessel

Oznámení a slib

Potom co jsem otci vysvětlil, jak je nutná operace, jaká jsou její rizika, a získal od něj souhlas,  přišla ta nejtěžší chvíle. Musel jsem mu oznámit tu nejhorší zprávu. Plakal jsem, když jsem mu říkal, že jeho starší syn zemřel.

Držel tělo svého dítěte a hlasitě naříkal. Plakal a líbal ho. Srdce mi pukalo, když jsem to viděl. Když se konečně zklidnil, tak jsem nemohl jinak, než mu slíbit, že v tuto noc neztratí oba syny. Hlavou mi běželo: zachráním, musím zachránit, život jeho mladšího syna.

Nejsem Bůh. Neumím vzkřísit mrtvé. Neumím dokonce ani vyléčit každého pacienta. Věděl jsem, že možná nedokážu dostát svému slibu. Ale v tu chvíli mi to tak šlo od srdce.

Ani nevím, jestli jsem to slíbil, abych ukonejšil otce, nebo abych se nabudil k nadcházející operaci. Za normálních okolností bych to neudělal, ale v tu chvíli by to tak řekl asi každý. Popadl mě za ruce a děkoval mi, dokud jsme nedošli na operační sál.

Záchrana mladšího syna

Začali jsme s operací břicha mladšího chlapce. V tenkém střevu jsem našel perforaci. Ostatní orgány byly naštěstí neporušené. Opravil jsem poškozenou část tenkého střeva a odsál nahromaděnou tekutinu z břicha. Nakonec jsem ránu zašil. Hned po operaci jsem běžel říct otci, který plakal a tiše šeptal modlitby, že vše proběhlo hladce. Ve chvíli, kdy mě viděl přicházet z operačního sálu s úsměvem na rtech, hned věděl, že jsem ho nezklamal.

Z chirurgického hlediska nebyl důvod, proč by neměl s mladším synem opustit nemocnici ruku v ruce, což jsem mu řekl. Slzy smutku se náhle změnily v slzy úlevy. Doufal jsem, že mu moje malá snaha alespoň trochu ulevila od bolesti ze ztráty jeho staršího syna. 

Stav chlapce se den ode dne zlepšoval. Otec byl stále veselejší, když se se svým synem procházel sem a tam. A nakonec jsme je z nemocnice propustili. Odcházeli od nás ruku v ruce.

Svůj slib jsem splnil.