Čekání na vydechnutí: na oddělení pro matky v Nigérii

Pippa je konzultantka v oblasti porodnictví a gynekologie z Velké Británie. Momentálně je na misi s Lékaři bez hranic v Jahunu, v severonigerijském státě Jigawa. Pracuje v projektu péče o matky v oblasti, kde je vysoká úmrtnost matek a dětí při porodu.

Po náročných porodech někdy nastává chvíle, kdy nemůžete tiše vydechnout úlevou. A v našich podmínkách to bývá poměrně časté.

V Jigawě je rozhodnutí operovat složité. O ženách mluvíme z hlediska historie jejich těhotenství: počet těhotenství, porodů, kolik dětí žije. Je běžné, že žena byla desetkrát těhotná, osmkrát porodila a má čtyři děti, tedy „10, 8, 4”. Někdy to je „12, 10, 6” nebo „6, 6, 2”.

Většina žen je těhotných nebo kojí po celou dobu produktivního věku, několik dětí jim zemře. Víme, že nejméně 20 % dětí, které se tady narodí, se nedožijí pátých narozenin (podle UNICEF).

Těžká rozhodnutí

V Jigawě rodí jen 10 % žen ve zdravotnickém zařízení. Dělat císařský řez je tedy velká věc.

Žena může mít dělohu po operaci citlivou a hrozí ji prasknutí. To pak může způsobit rychlé zhoršení zdravotního stavu nebo dokonce smrt. A zatímco doma ve Velké Británii, ať už děláte cokoli, to máte zřídkakdy do nemocnice více než hodinu, v oblastech jako je Jigawa je život zachraňující péče často vzdálená hodiny, pokud ne dny cesty.

Všechny tyto úvahy ztěžují moje rozhodnutí, zda provést císařský řez. Jeho smyslem je většinou zachránit život matky, ne nutně život dítěte.

Mladá matka na vyšetření v Jahunu. © Maro Verli / Lékaři bez hranic

Úmrtnost matky je sama o sobě samozřejmě otřesná událost, mimořádně trýznivý je však její dopad na širší rodinu a komunitu, dokonce i celý národ. Studie v těchto oblastech ukazují, že u dětí, jejichž matky zemřely, je 15krát pravděpodobnější, že samy zemřou.

Takže ano, je těžké rozhodnout se pro operaci. Pokud do toho jdete, chcete, aby všechno probíhalo bez problémů, ale tak to obvykle není. A pokud to tak není, hledáte. Vaše duše hledá a přemýšlí nad všemi kroky celého procesu a ptá se, zda jste mohli udělat něco jinak, abyste změnili výsledek.

V děloze bylo značné množství krve

Amina přišla do nemocnice s abrupcí, což znamená, že placenta se začala odlučovat dřív, než se dítě narodilo. Na ultrazvuku jsem viděla poměrně hodně krve v děloze. Ale matka byla stabilní, už nekrvácela a dítě bylo živé. Amina už měla dvě děti, takže se dalo čekat, že porod bude rychlý. Snažila jsem se ho ještě uspíšit pomocí léků.

Uplynulo několik hodin a porod postupoval pomalu. Pořád na tom byla celkem dobře, ale její počet krvinek se lehce snížil, což ukazovalo na krvácení.

A tak jsem se rozhodla pro císařský řez.

Císařský řez v nemocnici v Jahunu. ©  Maro Verli / Lékaři bez hranic

Operace byla standardní, v děloze jsme našli asi litr krve, kterou jsme odstranili. Amina byla v pořádku. Už nekrvácela, nehrozilo jí žádné vážné riziko. Z technického hlediska byla operace snadná.

Srdeční ozvy dítěte před porodem byly normální, ale než jsme šli na sál, všimla jsem si tmavého mekonia (první stolice dítěte), což neznačilo nic dobrého. Znamenalo to, že dítě je v tísni, takže jsme byli opatrní a počítali jsme s možnou resuscitací.

Resuscitace

A je to tady. Zadržuji dech, tentokrát úlevné vydechnutí nepřichází. Ostatní jsou na tom podobně, jako kdykoli kdekoli na světě, když je situace vážná.

Je ticho, okolní zvuky a pípání přístrojů se stávají hlasitějšími, zatímco se lidé soustředí na úkol, který mají před sebou. Resuscitují novorozence.

A pořád nepřichází žádný pláč, teď je to pět minut. Operuji svou pacientku, ale ptám se týmu, jak to vypadá s dítětem. Jakou má srdeční frekvenci? Pohyb hrudníku? 

Srdeční tep je nízký, čas běží ..10 minut… a dítě lapá po dechu. Je to chlapeček!

Když ho předáváme na jednotku péče o novorozence, vím, že není příliš pravděpodobné, že by se dostal z nemocnice. Je celý slabý a ztěžka dýchá. Snaží se vypořádat s nedostatkem kyslíku, mekoniem v plicích a obtížemi spojenými s resuscitací. 

V místnosti je ticho.

Aminin malý chlapeček

Amina je šťastná, že má chlapce, ale zatím neví, jak na tom je. Ostatní vědí a mlčí. Anesteziolog Amině vysvětluje, že dítě potřebuje podporu.

A já se znovu potýkám s otázkami vznikajícími při porodnické praxi… Život matky je na prvním místě, ale s dítětem to nevypadá dobře. To není to, co chci, a Amina teď má navíc na břiše jizvu způsobenou řezem.

Měla jsem k řezu přistoupit dřív? Bylo by to jinak? Bylo dítě v tísni, už když přijeli do nemocnice? Neměla jsem řez radši provádět?

Dítě by jistě zemřelo a pro Aminu by vznikla jiná rizika, ale dlouhodobá rizika pro další těhotenství by nenastala. 

Hloubám nad situací. Zvažuji svoje rozhodnutí a zajímá mě, jestli bych mohla změnit výsledek s vědomím, že kdybych byla ve Velké Británii, tomu malému chlapci by se dařilo dobře… Potom musím jít dál, protože přivezli dalšího pacienta a přijde další rozhodování.

Později se jdu podívat na dítě. Podle mého názoru to stále nevypadá dobře.

Jsem doma, následující den. V kuchyni a základně Lékařů bez hranic. Neonatoložka právě obědvá:

„Tvé novorozeně – odloučená placenta, vdechnutí mekonia – vypadá to s ním mnohem líp. Byla jsem překvapená, je to mnohem lepší..“

Tak uvidíme, Aminin chlapeček bude možná propuštěn z nemocnice – možná – a pak bude vystaven dalším hrozbám jako dítě mladší pěti let ve zdejších podmínkách.

Bude pro to dost silný?