Darujte pomoc
Ochrana vysídlených lidí v táborech rozesetých napříč severovýchodní Nigérií často končí na jejich hranici. V těchto oblastech operují ozbrojené skupiny napadající zranitelné obyvatele tábora, kteří se vydávají za jeho hranice hledat dříví na vaření. Michael Githinji, který sám sebe označuje za “tvůrce”, nedávno přijel do tábora v Pulce, aby tam svými nápady pomohl místním lidem s jejich problémy.
„Většina lidí mě nevnímá jako běžného pracovníka Lékařů bez hranic. Já sám sebe označuju za „tvůrce”. Celý život něco vymýšlím. Když jsem byl malý, neustále jsem rozebíral hračky a elektroniku, abych zjistil, jestli by se nedaly nějak vylepšit. Moji rodiče z toho byli dost vyděšení.
Teď jsem součástí jednotky, která hledá řešení pro problémy vysídlených lidí. Jedná se o tým Lékařů bez hranic, jehož úkolem je nalézání řešení problémů přímo v terénu. Pracujeme týmově a dost často prosazujeme neobvyklé postupy, které na první pohled vypadají bláznivě.
Když jsem poprvé přijel do tábora v Pulce, nevěděl jsem, co mě čeká. Samozřejmě jsem měl o táboře nějaké informace. Ale velice důležité je opravdu pochopit, jak na místě lidé žijí a jaké jsou jejich cíle.
Setkal jsem se s lidmi, kteří byli napadeni. Jejich příběhy byly opravdu otřesné. Kvůli otepi dříví na vaření se ocitli v ohrožení života. Ihned mě napadlo, že musíme v táboře najít alternativní obnovitelné topivo, které by uprchlíci byli schopni uhradit z jejich v podstatě nulového rozpočtu.
Při hledání možných řešení se vždy nejprve sejdeme s místními řemeslníky a zjišťujeme, jaké zdroje mají k dispozici. Pak můžeme začít navrhovat možná řešení.
MSF-Anna Surinyach
Bližší pohled na tábor v Pulce. Foto: Anna Surinyach / Lékaři bez hranic
Když jsme procházeli táborem, viděl jsem odpad různého druhu - listy z kukuřice, čirokové stonky nebo lusky z podzemnice olejné. Nejvíc nás ale zaujaly slupky z cukrové třtiny. Ty jsou v táboře snadno dostupné, protože někteří jeho obyvatelé jsou farmáři, kteří za doprovodu vojáků chodí pravidelně sklízet svou úrodu cukrové třtiny.
Zkusili jsme vytvořit z těchto slupek malé briketky. Slupky jsme nakrájeli na malé kousky, pak jsme je namočili, slisovali a nechali uschnout. Zjistili jsme, že šest takových briket vydrželo hořet jednu hodinu, což je dost času na uvaření jídla. Spolu s místními řemeslníky a svářeči jsme zjišťovali, z jakého místního kovu by se dal vyrobit lis. Nakonec jsme společně vymysleli prototyp, který lze snadno vyrobit. To je důležité, protože místní musejí nástroj přijmout za svůj.
Když v táboře vypukla přestřelka mezi nigerijskou armádou a Boko Haram, poznal jsem na vlastní kůži, jaký strach tady pravidelně lidé zažívají. I přesto, že to netrvalo dlouho, uvědomil jsem si, jak skutečně nestabilní situace tady je.
Dalším krokem bylo získat podporu místních vůdců komunity. Tedy lidí, kteří mohou náš nástroj pomoci propagovat. V průběhu dvou týdnů jsem jim naše řešení několikrát předvedl. Bez jejich podpory by obyvatelé tábora s návrhem nesouhlasili.
MSF-Anna Surinyach
Michael s prototypy lisů. Foto: Lékaři bez hranic
Lékaři bez hranic nebudou lis ani hotové brikety v táboře rozdávat. Chtěli jsme nastartovat dlouhodobý projekt, který bude fungovat i bez našeho přispění. Místní řemeslníci by měli sami vyrábět lisy podle prototypů, které jsme spolu vymysleli. S místními staršími jsem mluvil o tom, jak zajistit finanční dostupnost lisů. Navrhli, že by se rodiny spojily a koupily si lis dohromady. Jeho cena je zhruba 20 až 30 dolarů. A tato částka se může a bude v budoucnu snižovat.
Nestačí ale jen představit nějaký nápad a odjet. Během několika dalších měsíců budeme muset sledovat, jak se ženy ujmou našeho nápadu.
Tímhle se zabývám už řadu let - nejdříve v Keni, mé rodné zemi, později i v Sudánu a Jižním Sudánu. Řekl bych, že mou specializací je hledání originálních a udržitelných řešení za spolupráce s místními obyvateli. Také musím být trochu ekonom a prodejce. Moje návrhy musí být pro komunitu, se kterou spolupracuji, cenově dostupné a snadno proveditelné. Vyskočit z letadla s řešením, které jste si vymysleli na nějakém pěkném semináři, a myslet si, že vy sám víte, co je nejlepší, není zrovna ta nejšťastnější cesta.
Je zajímavé, že někdy proces nalézání řešení odkryje další problémy, kterými je třeba se zabývat. Během tohoto výletu jsem třeba viděl lidi, kteří vařili na energeticky neefektivních kamnech. Kdyby se nám podařilo snížit spotřebu topiva, mohlo by to zmenšit potřebu lidi opouštět tábor a tím se vystavovat nebezpečí.
Moje řešení v Pulce bohužel nezajistí, že lidé už nikdy nebudou muset sbírat dříví mimo tábor. Ale doufáme, že se díky němu povede snížit počet zraněných osob, které přicházejí do našich nemocnic poté, co na ně zaútočili při sbírání dříví mimo tábor.”