Děloha naruby

Zdravotní sestra Lékařů bez hranic Martina Jurigová donedávna pracovala na misi Lékařů bez hranic v severovýchodní Sýrii. Tohle je jeden z případů, se kterými se tam při své práci setkala.

„Martino, Martino, kde je druhý doktor?“ volá na mě náš místní lékař z pohotovosti.  „Volali mi z nedalekého tábora (pro vysídlené kvůli bojům), že nám za deset minut přivezou ženu po porodu, co silně krvácí. Říkali, že normálně vytáhli placentu a pak ještě něco. Neví co, asi nějakej nádor, no a hodně to krvácí, je prý nestabilní.“

„Hm…“ to není přesně to, co chcete slyšet po dvanácti hodinách práce. Co na plat. Lékaři bez hranic tady otevřeli porodnici v únoru, a od té doby už vím, že porodnictví může být pěkně drsné. Takže nic nenechávám náhodě, volám lékaře, porodní asistentku a celý operační tým, aby byli v pozoru. Ne vždy jsou informace, které obdržíme předem, přesné. Proto nemůžu spoléhat na náhodu.

Po pár minutách se na naši pohotovost řítí sanitáři s ženou na nosítkách, co je bledá jako sněhule, a za ní se táhne potůček krve. „Haló, slyšíte mě?“ zkouším na ni promluvit a ona kupodivu otevírá oči a otáčí za mnou hlavu. Tak to zatím není tak špatný, oddechnu si, je při vědomí.

Mezitím lékař z pohotovosti odkrývá břišní roušku, co má žena smotanou pod sebou. Vykoukne na nás kus něčeho, oba se na sebe podíváme s pokrčenými rameny. „Nemám páru, co to je,“ říká. A já taky ne. Jako sestra z pražské fakultní nemocnice jsem zvyklá volat specialisty na cokoliv. S porodnictvím praktické zkušenosti nemám. Nevadí, naše porodní asistentka už je na cestě, tak zatím uděláme, co umíme. Zajistíme žíly, odebereme krev, změříme vitální funkce. A ještě než to stihneme, rozrazí dveře porodní asistentka, co se přiřítila ze sálu, ve vteřině mrkne na pacientku a řekne klidně: „To, na co se díváme, je děloha.  Ten, kdo ji rodil, ji nedal oxytocin a pak ji vyrval placentu takovou silou, že s ní vytáhl dělohu.“

„Aha…“ říkám s údivem a zírám na porodní asistentku, na dělohu a pak zas na porodní asistentku. A uvědomím si, že ta krev, co má porodní asistentka na sobě, nemůže byt od téhle pacientky. Podívám se ještě jednou na dělohu a říkám si: Jo, jasně, co jiného by to asi tak bylo. Prostě, děloha naruby. Možná jsem při hodinách z gynekologie nedávala vždycky pozor, ale jsem si docela jistá, že tohle jsme se nikdy neučili. A taky doufám, že u nás v Česku se tohle fakt nestává.

Tuhle krev právě teď nemáme

Času není nazbyt. Rychle odebírám krev do laboratoře a slečně, co se mezitím z laborky dostavila, předávám vzorek i s žádankou. „Potřebujeme ten výsledek fakt rychle. A okamžitě potřebujeme aspoň dvě transfuze, jinak umře,“ říkám jí. Tlumočník vše obratem překládá. Pro jistotu nakonec běžím s ní.

Když doběhneme do laborky, okamžitě stáčí vzorek a říká, že nám krevní skupinu hned zavolá. Super, říkám si, budeme mít výsledek fakt rychle, raduju se. Radost mě ale přechází za pár minut, když k nám dorazí zpráva, že pacientka má krevní skupinu nula negativní. Nejhorší možná varianta, protože nejen, že tuhle krev právě teď nemáme, ale navíc není kompatibilní s žádnou jinou krevní skupinou. Potřebujeme pouze dárce s nula minus…

A nula minus z nás nikdo nemá. Rychle se ptáme všech lidí kolem, zaměstnanců, příbuzných i těch, co jen tak postávají před sálem. Nula minus nemá nikdo.  Sakra! To jsme fakt v pytli, bez transfuze umře. Začínám propadat bezmoci. Nemam páru, kde teď - v osm večer - seženeme dostatek dárců s ne úplně typickou krevní skupinou.

„Počkat!“ ozve se najednou žena, co doposud postávala opodál. V náručí třímá novorozence, zjevně toho, jehož matka právě na sále bojuje o život.

„Někdo by měl jít do mešity a požádat je, ať vyhlásí, že potřebujeme dárce,“ navrhne.

Za pět minut přiběhlo šest dárců

„No jasně, to je přece skvělý nápad, vůbec jsem netušila, že to může fungovat i takhle­,“ říkám. Doposud jsem měla minarety spíš za budíček, který mě probouzí ráno co ráno. Stejně jsem ale trochu skeptická, tu krev potřebujeme teď. A kdo ví, jak dlouho to svolávání může trvat. Zatímco jeden z našich zaměstnanců běží do nedaleké mešity, oblékám se a jdu pomoct našemu anesteziologovi na sál. Už toho musí mít plné kecky. Sotva stihli dokončit předchozí operaci, tlačíme jim novou pacientku.

Chirurg se na ni s vervou vrhne, chce rychle nůžky, sání, pálení… Dává jeden pokyn za druhým a já nervózně pomrkávám po monitoru tušíc blížící se hemoragický šok, který nastává při silném krvácení. K mému překvapení se najednou rozrazí dveře a kdosi nám nese krevní transfuze. „Pět minut potom, co to vyhlásili z mešity, přiběhlo šest dárců,“ oznamuje.

„Ty jo, šest?“ směju se úlevou.

„No jo, fakt pecka,“ odpovídá kdosi v místnosti.

Není ale čas na řeči. Obratem křížím krve, abychom si ještě jednou ověřili krevní skupinu, a ihned  vše podávám pacientce. Zatímco chirurg odebírá dělohu, staví krvácení, my s anesteziologem podáváme krve a infuze, dokud se tlak a tep neustálí. A za chvíli je to tady. Máme tlak, celkem dobrý puls a výsledek hemoglobinu taky ujde.

Všechno se na sále trochu zvolní. A alespoň pro dnešek má tahle pacientka vyhráno. Všichni jsme odvedli dobrou práci. Ale nejvíc nám všem stejně pomohla ta neznámá paní z tábora, protože bez jejího nápadu by to tak nedopadlo.

Louise Annaud

Lékaři bez hranic poskytují urgentní lékařskou péči v severovýchodní Sýrii od roku 2013. V Hasaka naše týmy poskytují přímou podporu jediné funkční nemocnici v této provincii, která poskytuje lékařskou péči bezplatně. Jen v březnu tam zdravotníci na urgentním příjmu ošetřili přes 2 240 pacientů. Kromě toho provedli skoro tři sta chirurgických zákroků, téměř sedmdesát pacientů bylo hospitalizováno a na porodnickém oddělení provedli 285 porodů. Lékaři bez hranic rovněž pomáhají dalším zdravotnickým zařízením v provinciích Rakka a Dajr az-Zaur.

Blog vyšel také na Aktuality.sk