Gaza: Naše týmy nikdy nemusely řešit tolik střelných poranění v tak krátkém čase

Jacob Burns pracuje jako komunikační poradce pro Lékaře bez hranic. Nedávno navštívil projekt v Gaze, kde na vlastní oči spatřil fyzickou i psychickou agónii stovek mladých mužů a žen, které při tzv. „pochodech za návrat“ postřelily izraelské jednotky. 

Určitá místa mívám spjatá s určitými slovy. Myslím tím takovou tu lokální výstřednost mluvy, kterou slyšíte natolik často, že vám ve finále zabarví chápaní toho, kde jste. Když jsem v pásmu Gazy mluvil s pacienty Lékařů bez hranic, stalo se tímhle slovem „gaad“, arabský výraz pro sezení. Lidé ho vyslovovali s tvrdým, drsně znějícím „g“, přičemž ono dvojité „a“ únavně protahovali snad nejdéle, jak to bylo možné. Působilo to dojmem až vzdorovité pomalosti, trochu mi to taky občas připomínalo zvuk, který slyšíme, když si někdo unaveně sedá na gauč.          

Jedním z důvodů, proč jsem to slovo slýchával tak často, bylo, že když vás střelí do nohou, vyjma sezení nemůžete dělat nic moc jiného – a spousta obyvatel Gazy nedávno skutečně postřelena byla. Izraelská armáda jich během protestů od konce března zranila přes 4 100. Lékaři bez hranic ošetřili více než 1 700 z nich. Většina „to dostala“ do dolních končetin. Výsledná situace de facto zapříčinila vznik nové skupiny obyvatelstva: těch, co jsou schopni akorát sedět a čekat na uzdravení.          

 „Proč jsem vlastně na ty protesty šel?“ Ptal se Musaab Musa na klinice v Chán Júnis. Dychtivý student žurnalistiky měl kolem části chodidla obvaz – byl po amputaci. „Dlouho jsem si říkal, že bych se šel jenom podívat k plotu. Neházel jsem žádné kameny, prostě jsem tam akorát seděl, když mě postřelili. Bylo to jako dostat ránu proudem. Bratr mě potom zvedl ze země a odnesl do ambulance.“  

Heidi Levine-Sipa Press

Postřelení čekají na klinice.  © Heidi Levine / Sipa Press

Je  to jeden z mnoha našich pacientů, který bude mít kvůli zranění celoživotní následky. Kulky vypálené izraelskou armádou trhají kosti, vyrvávají maso a roztrhávají nervy i žíly. Naše týmy se nikdy nemusely vypořádávat s tolika střelnými poraněními v tak krátkém čase. Pacienti do klinik chodili většinou ráno. Prostřednictvím rychlých převazů jsme se snažili snížit riziko infekce kostí. Ty tady hrozí téměř všem. Nohy měli při příchodu zafixované železem, sami se tím snažili udržet si zlomené kosti na místě. Na operačních sálech mezitím kolegové v modrých pláštích prováděli otevřené chirurgické zákroky, při kterých odstraňovali kostní úlomky, spravovali přetrhané svaly a sešívali roztrhanou kůži. Je to ohromné množství práce pro všechny.

Chiruržka Lékařů bez hranic z Brazílie Julia Amando mi vysvětlovala, co je v sázce pro lidi, které operovala. „Když kvůli střelnému poranění přijdete o velké množství tkáně, obnaží se tím spousta citlivých struktur, jako jsou třeba kosti. Pokud to včas nezavřete, můžete jednoduše chytit smrtelnou infekci nebo přijít o orgán.“ Jejím úkolem jako plastické chiruržky je „zalátat“ poranění živou svalovou tkání. Pacienty ale takové zákroky nezachrání, jenom stabilizují. „I když zranění zavřete, zlomenina nezmizí, velká část kosti tam chybí. Pacient proto potřebuje kostní štěp – tedy vyplnění mezery jinou kostí,“ vysvětluje Amando.             

Ještě je jeden důvod, proč jsem často slýchával „gaad“: ekonomika Gazy je před kolapsem. Ochromující desetiletá izraelská blokáda v kombinaci s vnitřními palestinskými politickými boji zvýšila nezaměstnanost na astronomická čísla. „Než mě zranili, studoval jsem na univerzitě, pak jsem ale musel kvůli špatné finanční situaci skončit a být doma,“ vysvětluje devatenáctiletý Mohammed Dashan. Říká, že k protestům ho přivedla frustrace z politické situace, a že ho dvakrát postřelili: první lehké zranění, které utrpěl 30. března, mu ještě nezabránilo v tom, aby se k protestům vrátil. Pak mu ale 11. května kulka roztříštila nohu. „Otec je také nezaměstnaný. Můj den teď vypadá tak, že spím v posteli, vstanu, abych se pomodlil, a zase sedím. Necítím se z toho dobře. Jsem naštvaný i znuděný. Není to normální,“ svěřil se mi jinak velmi odměřený mladík během krátké chvíle upřímné zranitelnosti. Trval ale na tom, že dlouhodobým následkům zranění nevěnuje pozornost. „Na budoucnost nemyslím. Dvakrát nebo třikrát jsem se nad tím zamyslel, ale už jsem zapomněl.“                              

Spousta jiných pacientů byla sdílnější, když přišla řeč na to, co pro ně jejich situace znamená. „Nejtěžší na tom zranění je, že člověk nemůže chodit,“ řekl Mussab. „Trochu se bojím o budoucnost. Budu zase chodit?“ To je dotaz, na který chirurgové Lékařů bez hranic ještě nedokáží definitivně odpovědět. Pacienti teprve sedí doma a čekají, zda se rány zahojí. Naše týmy přitom vědí, že bez náročných chirurgických zákroků – nedostupných v izolované Gaza – bude pro velké množství pacientů odpověď „ne“.