Irák: Léčení psychických a emocionálních jizev konfliktu

Mahmud je syrský psycholog. Ze Sýrie utekl na začátku roku 2015 a krátce po příjezdu do Iráku se přidal k Lékařům bez hranic. V táboře Hasan Sham – M2, který se nachází mezi Erbílem a Mosulem, poskytuje psychologickou podporu vyhnaným Iráčanům.

Obloha je v poledne téměř bílá a slunce, které se odráží na béžových skálách v táboře, nás oslňuje. Teplo v této části Iráku je extrémní. Někdy je až padesát stupňů. Stovky stanů žhne na přímém poledním slunci v táboře Hasan Sharm – M2, který se stal dočasným přístřeškem pro 28 tisíc Iráčanů, včetně milionu Iráčanů vyhnaných během desetiměsíčních  bojů uvnitř Mosulu a v jeho okolí.

Mahmud nás vítá milým přátelským pozdravem a zve nás do skromné, ale pěkné bílé klimatizované konzultační místnosti, která se v táboře nachází v jedné ze dvou smontovaných „jednotek“ kliniky Lékařů bez hranic.

„Podmínky se od té doby, co jsme přijeli, zlepšily,“ říká Mahmud. „Nyní přijímáme pacienty ve větším soukromí a komfortu. Stále ale bojujeme s poskytováním pomoci všem pacientům, kteří ji potřebují, protože je jich hodně. Je těžké najít dobrý personál se zkušenostmi s psychologií a s léčbou traumat.“

Na začátku roku 2012 tým pomáhal především syrským uprchlíkům. Poté následovala první vlna vyhnaných Iráčanů, kteří přišli v roce 2014. Po zahájení bitvy o Mosulu, v říjnu minulého roku, přišla k Lékařům bez hranic vlna dalších pacientů. Ačkoliv povědomí o duševním zdraví roste, většina lidí tyto služby spontánně nevyužívá a neví kde je hledat. Kromě toho se služby týkající duševního zdraví v Iráku poskytují hlavně na psychiatrii v nemocnicích, kde je velký nedostatek vhodných léků. Psychologická péče není v komunitě rozšířená.

Psychické a emocionální jizvy způsobené válkou mezi Iráckými bezpečnostními silami a Islámským státem během opakovaného zabírání měst v severním Iráku jsou obrovské a lidé potřebují pomoc. Dokonce i lidé, kteří uprchli z frontové linie, se stále bojí o svoji bezpečnost a dělají si starost o budoucnost.

„Lidé, kteří sem přišli, ztratili všechno. Vidíme muže, ženy a děti všech věkových kategorií. Trauma spojené s bolestí je velmi složitý stav, ze kterého se musejí vyléčit. Přicházejí s příznaky deprese a úzkosti. Posedíme s nimi, posloucháme je, mluvíme s nimi a po několika terapeutických sezeních se mohou cítit lépe, vidět budoucnost, nalézt naději. Po všech těch potížích, jim to pomáhá najít smysl života. Ztratili důvěru ve všechny. Tady se setkávají s lidmi, kteří se o ně starají, kteří se jim věnují, podporují je a jednají s nimi jako s lidmi. S námi naleznou svou lidskost. Je dobré vidět světlo ve tmě. A pro mě, jako pro uprchlíka, je také dobré být schopný pomoct ostatním lidem,“ říká Mahmud.

Mahmud se průměrně setká  s 25 pacienty týdně

„Každý člověk je jiný, vysvětluje. Jejich schopnost uzdravit se záleží na jejich osobnosti, jejich odolnosti a na podpoře, kterou mají v táboře. Běžně na ně dohlížíme tři až pět měsíců. Vídáme se buď na individuálních sezeních, s manželi, s rodinami s dětmi, nebo někdy na skupinové terapii. Máme hodně vážných případů. Pamatuji si na pána, který se léčil ještě před konfliktem. Po docela dlouhou dobu nemohl dostat své léky. Jako součást léčby mu psychiatr poskytnul léky, které ale nechtěl brát. Takže jsme ho my – komunita zdravotníků a já – několikrát navštívili, abychom získali důvěru a on se nám otevřel. Teď má malý obchod. Dokáže se postarat o svou rodinu,“ vysvětluje Mahmud.

Kvůli těžkým bojům v Iráku, přicházejí do táborů muži se svými rodinami. Po dlouhodobých utrpeních a traumatech a po dlouhé a riskantní cestě tam nacházejí bezpečnější místo k žití. Nemají ale práci, často nemohou vycházet z tábora a nemohou si udržet svůj status rodinného opatrovníka. Takže ztrácejí sebevědomí a pocit společenského významu.

Ženy také čelí obtížným situacím a dalším povinnostem. Mnoho žen ovdovělo anebo se jejich muž ztratil. Musejí se starat o několik dětí a seniorů, sami musejí nést břemeno péče o domácnost.

„Byla tam žena se třemi dětmi, upozorňuje Mahmud. Trpěla vážnými depresemi. Nemohla jíst, ani spát, ztratila chuť žít. Byla izolovaná a měla sklony k sebevraždě. Starala se o ni jiná organizace, která také pracovala v táboře. Věděli, že potřebuje léky, které neposkytovali, a tak ji poslali k nám. Když jsem jí poprvé potkal, řekla mi: „Ztratila jsem svého syna. Nevím, co se děje v mé hlavě.“ Když jsme ji po třech měsících následující léčby propustili s antidepresivy, řekla: „Pořád mě bolí u srdce, ale teď se mohu posunout dopředu a žít svůj život. Všechny džinové (špatní duchové) mě opustili.“

Mnoho dětí utrpělo trauma kvůli bojům, odsunům, ztrátě svých kořenů. Prožily úzkost, měly pravidelné noční můry. Děti se ale mohou vyléčit mnohem snáz než dospělí, pokud dostanou dobrou, kvalitní péči a jsou v bezpečném prostředí. V táboře je několik škol, pár dětí ale nechodilo do školy ani před konfliktem. Raději se navzájem honí v uličkách tábora, nebo během nejteplejších denních hodin odpočívají ve stínu svých stanů.

Dnes jsou naši spolupracovníci svědky návratu lidí zpět do jejich domovů. Někdy se ale vracejí zase zpět do tábora. Buď jsou jejich domovy nadále nebezpečné, nebo jejich dům už neexistuje. Pokud se domů dostanou a chtěli by tam žít, stejně by neměli přístup k vodě, elektřině a práci. Vracejí se proto do tábora, kde mají přístřeší, vodu, elektřinu minimálně několik hodin denně a humanitární pomoc jako například jídlo a zdravotní péči. Návrat domů lidem sice může pomoct uzdravit se, ale poté přicházejí problémy s následující léčbou, protože ti co se vrátili, jsou často mimo dosah týmu Lékařů bez hranic a mají ve svých rodných zemích omezený přístup ke službám spojeným s duševním zdravím.

V roce 2017 jsme poskytli 18 tisíc konzultací týkajících se duševního zdraví

V září žilo v devíti táborech pro vnitřně vysídlené mezi Erbílem a Mosulem, kde Lékaři bez hranic pracovali, přibližně 90 tisíc lidí. V těchto táborech jsou Lékaři bez hranic jedinou humanitární organizací, která poskytuje psychologickou pomoc většině vážně postižených pacientů, kteří měli již dříve psychické poruchy, ale kvůli konfliktu zůstali bez lékařské péče. Protože potřeby jsou obrovské, skládá se tým Lékařů bez hranic z více než 20 psychologů, psychiatrů, lékařů zaměřených na duševní  a poradců, kteří se starají o vážné i méně vážné případy.

„Naše pacienty k nám přivádějí buď jiné organizace, nebo náš lékařský tým,“ vysvětluje Renata R. Santos, manažerka zdravotních aktivit Lékařů bez hranic v Erbílu. Pokud pacienti vědí o našich službách, přicházejí i sami. V červenci 2017 jsme náš tým rozšířili o skupinu komunitních pracovníků. Ti chodí od stanu ke stanu a vysvětlují lidem, že ve velmi rušném prostředí mohou trpět duševními problémy. Také předávají informace o službách, které poskytujeme, nebo navštěvují pacienty, kteří ztratili práci. Předtím tuto práci vykonávali psychosociální poradci, protože ale měli hodně práce, nemohli tuto činnost vykonávat pravidelně.“

Když přijde pacient na kliniku Lékařů bez hranic, jako první se setká s psychosociálním poradcem, který ho po vyhotovení posudku pošle buď k psychologovi, nebo k psychiatrovi, podle toho, jestli se jedná o mírný, nebo vážný případ. V lehkém stádiu se s ním případně stýká sám.

Od začátku roku uskutečnil tým projektu v Erbílu více než 18 tisíc konzultací zaměřených na duševní zdraví a více než 23 tisíc zdravotních konzultací, včetně prohlídek na nepřenosné choroby (především cukrovka, epilepsie, astma, hypertenze).