Jsem doma. Sedím v prázdném pokoji a nechci ho zaplňovat věcmi

Kateřina Šrahůlková se vrátila z mise v Jordánsku, kde poskytovala péči mimo jiné dětem uprchlíků ze Sýrie.

Jsem doma. Po 186 dnech. Poslední dny byly ve smrťáckém tempu. Bylo třeba vše dokončit, zaškolit novou kolegyni, předat jí veškeré materiály, dokončit dokumentaci, připravit popis systému péče o děti se speciálními potřebami. Poslední týden jsem taky co druhý den chodila do nemocnice na školení pro sestry na našem novorozeneckém oddělení….Takže mnoho toho. Dny mi plynuly neuvěřitelně rychle.

Ale už jsem zpátky. Zpátky ve svém starém životě.

Mám zdecimovaná záda. Křupou a bolí jako čert. O masáži sním pár posledních měsíců. Jdu na ni za pár dnů. Mám zdecimovanou pleť. Lecjaký tečkovaný puberťák bude mít asi pochopení. O kosmetice sním podobně dlouho. Na tu jdu už zítra. Mám zdecimované srdce. Kus zůstal na letišti v Jordánsku a odmítl jet se mnou. O cestě domů jsem také leckdy snila. Jsem Češka, tady je můj život. Ale život na misi je nějak hodně hluboký, silný, svůdně děsivý nebo děsivě svůdný…Taky pro mě loučení nebývá snadné, s lidmi, se zemí.

Sedím v prázdném pokoji ve svém bytě a nechce se mi ho zaplňovat věcma, které mám schované ve sklepě. Prázdno v mém bytě rezonuje s mým stavem, cítím se prázdná, zároveň i nějak nesdělitelně plná všeho. Dívám se na své obnošené kousky ze sekáče z Irbidu, které v kontrastu s mým nově zařízeným bytem působí bizarně.

Poslouchám zvuky Prahy. Otvírám okno a dívám se na město, které je moje, ale ještě je nějak cizí. Nechce se mi spát, ale zítra se asi zase vzbudím dle mých aktuálně nastavených jordánských biologických hodin. Budu vyhlížet našeho řidiče. Možná se v noci párkrát probudím a budu se divit, že mi není zima, a když nechám venku ruku zpod peřiny, nebude ledově promrzlá.

Je brzy na to cokoliv se pokoušet shrnout, jestli na to vůbec někdy přijde ten správný čas. Každopádně jsem v pořádku doma. Jsem to pořád já, ale nejsem to já. 

Drobné shrnutí:

• 186 dní
• 30 pacientů v dlouhodobé péči, prvokontaktů, hlavně na počátku, nepočítaně
• 1 skupina matek
• 2 tréninkové moduly pro naše poradce či psychology, jeden tréninkový modul pro personál nemocnice
• asi 30 případových studií s kolegyněmi
• 1 plato přírodních medikamentů (kombinace bylinek) na spaní, čtvrtka nepřírodních
• Přes 80 stran textu popisujícího zkušenosti a zážitky
• 7 velkých emailů domů
• slz pár - byly, ale míň, než jsem čekala
• za první tři měsíce naběháno 182 km, za druhé 3 měsíce nachozeno přes 660km venku po ulicích
• váha plus mínus stejná
• no a na rozloučení jsem měla oslavu, jakou jsem neměla snad nikdy... a těch dárků (od kolegyň, od matek pacientů ze skupiny matek, od mého krejčího), zabírají půlku kufru.

A nesmím zapomenout na naše dětské pacienty.

U dívky s popálenou tváří bych ještě před dvěma dny napsala, že jsme za mého působení na misi pomoc ohledně jejich popálenin nenašli. Poslední večer v Jordánsku, už v Ammánu, po předchozím telefonátu rodičům, že se zatím nic nepodařilo sehnat, se mi ozval kamarád z Ammánu, že někoho našel. Zběsile domlouváme schůzku s plastickým chirurgem, dívku čeká konzultace v neděli. Už mimo režii Lékařů bez hranic. Jsem neuvěřitelně napjatá, úkoluju kolegyni i kamaráda, na dálku se snažím zorganizovat vše potřebné.

Chlapec, který nemohl přestat plakat, se s maminkou už neozval. Měli tak udělat v případě, že by se situace opakovala nebo zhoršila. Tak doufám, že to znamená, že se mu daří dobře.

Také s chlapcem, který pracoval na poli, spolupráce dle plánu skončila. Věřím a doufám, že se má lépe.

Podobně je to s autistickou dívkou. Při ukončování spolupráce se celá situace zdála stabilizovaná, ve škole byla dívka spokojenější, také doma s rodiči ubylo konfliktů. Také zde věřím a doufám, že to tak zůstane.

Terapie u Lékařů bez hranic je spíše krátkodobějšího charakteru, řeší se nejzásadnější potíže, řada jich pak zůstává, a proto je pak ukončování péče u těchto dětí strašně těžké. Čekajících dětí je však stále hodně. I já se snažila pomoci pochopitelně mnohem více dětem, než jsem tady měla prostor popsat. Ale chtěla jsem aspoň trochu dopovědět ty, které jsem začala popisovat zkraje své mise.

Teď s myšlenkami na ně sedím ve svém prázdném bytě a nechce se mi do toho sklepa.