Moje poslední pacientka v Nigérii

Pippa je konzultantka v porodnictví a gynekologii. Nedávno se vrátila z mise Lékařů bez hranic v Jahunu ve státě Jigawa na severovýchodě Nigérie, kde během porodu umírá mnoho rodiček a dětí. Ve svém blogu vzpomíná na pacientky, se kterými se setkala.

„Snažím se zapamatovat si svoji poslední pacientku.

Tato mise je kratší než obvykle. Díky tomu se nestihnu dostat do stavu, kdy přestávám náročné a šokující případy vnímat jako extrémní a zapadnou spíš mezi denní rutinu.

Sierra Leone

Vzpomínám na svoji poslední pacientku v Sieře Leone. Byla to čtrnáctiletá dívka, která k nám přišla s otravou krve, protože při potratu prováděném v nevyhovujících podmínkách v její děloze zůstaly zbytky tkáně. Do jiného stavu ji přivedl její učitel.

Příliš mladá na to, aby byla matkou, svobodná a s plodem v břiše, který je důsledkem znásilnění – udělala to, co mnohé zoufalé ženy dělají. Vyhledala osobu, která jí provede potrat. V tomto případě to byla tradiční léčitelka před školou, která jí zavedla větvičku do děložního hrdla. Bylo jí špatně. Hodně špatně a bez pomoci by nejspíš zemřela. Odebrali jsme zbytky placentární tkáně a její stav se zlepšil. Takže šťastný konec obzvlášť strašného příběhu.

Jeden z mnoha případů, které prošly rukama Lékařů bez hranic. A má poslední pacientka v Sieře Leone.

Potrat je emotivní téma, ale existují k němu také fakta. Vlády, které kriminalizují potraty a vydávají proti nim právní předpisy, nesníží počet interrupcí, ke kterým dochází, pouze napomůžou tomu, že se zvýší počet těch nebezpečných. Nebezpečné potraty přispívají z osmi procent k mateřské úmrtnosti. I když to zní rozporuplně, tak faktem je, že bezpečné potraty ve skutečnosti zachraňují životy.  

Prasklá děloha

Ale zpátky k mé poslední pacientce v Jahunu. Její příběh začal, tuším, před deseti dny, kdy jsme se odvážili vydat na kulinární zážitek do „jahunského ráje“. Na trhu jsme si koupili úžasné uzené špízy. Chutnají skvěle, ale po deseti dnech o sobě mohou dát vědět v podobě břišních křečí a zvýšené teploty...  Dnes se však dostavil pocit na zvracení. To je v pořádku a dá se to zvládnout i očekávat, ale po deseti dnech se cítím fyzicky vyčerpaná. Nečekaně jsem téměř omdlela, když jsem ucítila zápach infekce, a zakopla po té, co jsem asistovala u císařského řezu – což je na operačním sále dosti rizikové.

Každopádně právě dokončuji práci na sále, když mi urgentně volají z předporodního. Máme prasklou dělohu.

Tým vyvolával porod u ženy, u které došlo k masivní abrupci placenty – její placenta se odlučovala ještě před započetím porodu dítěte. Když přijela, neměla ani polovinu normálního objemu krve. Její dítě bylo mrtvé, ona aktivně nekrvácela. Dali jsme jí krevní transfúzi, abychom ji dostali do stabilizovanějšího stavu, a zahájili jsme porod. Během něj však došlo k prasknutí dělohy. A to je komplikace, které se snažíme vyhnout.  

Za posledních pár týdnu jsme tady měli zhruba padesát pacientek s obdobnými obtížemi. Všechny porodily a byly v pořádku. Bohužel tato žena má prasklou dělohu a krvácí.

Pohotovostní režim

Přebíhám do porodnice a vyhodnocuji její stav. Vidím množství krve kolem a je mi víc než jasné, že během chvíle ztratí její tělo schopnost srážet krev (to se stává při silném krvácení, jakási forma „Hlavy 22“ v medicíně, krvácíte a vaše krev ztrácí schopnost srážet se, a proto ztrácíte schopnost zastavit krvácení, takže krvácíte ještě víc – žádný ideál).

Takže se rozhodneme udělat laparotomii. Mrtvé dítě už porodila, lékař ji vyšetřil a diagnostikoval dělohu prasklou v přední části.

Teď jde o skutečnou pohotovost.

Doktor stlačuje její aortu. To děláte, když je situace vážná. Zoufalý pokus zastavit tok krve z dělohy. Pěstí tlačíte na břicho, stlačujete hlavní přívod krve z aorty a snažíte se tak zastavit přívod do celé spodní poloviny těla. Kolem je spousta krve. Žena omdlela. Porodní asistentky pobíhají kolem a organizují všechny, abychom jí mohli co nejdříve dát víc krve.

A já? Běžím zpátky na sál: ujišťuju se, že jsou všichni připraveni, žádám o pomoc svoji nejzkušenější instrumentářku, protože to, co nás čeká, bude pěkně hektický chirurgický zákrok.

A špízy jsou pořád tady. Cítím křeče, což je trochu nepříjemná situace. A pak si vzpomenu… Japan, druhá specialistka v porodnictví a gynekologii, je zpátky v nemocnici. Pokud jsem někdy potřebovala pomocnou ruku, tak je to rozhodně právě teď. Volám jí a ona za mnou hned vyráží.  

Dýchej.

Rána, dveře se otevírají, doktor pořád drží svou ruku pevně na aortě a jedna z porodních asistentek do pacientky vtlačuje tekutiny… a jsme na sále.  

Anesteziolog dělá svou práci, sestry čistí její břicho kolem ruky, která stlačuje její aortu (nebo přesněji udržuje ji naživu). A já jsem na místě, umytá, oblečená v plastové zástěře. Ochranné brýle. Rukavice. Chirurgický plášť. Svědění kvůli anestetikům, se kterým se musím vypořádat, se skalpelem v ruce..  Uff, Japan stojí naproti mně.

A bum. Jako zvuk startovní pistole, když anesteziolog říká: „Jdeme na to“.

Břicho je otevřené. Dostáváme se skrz vrstvy. Podle očekávání – pod peritoneem (blánou v dutině břišní) je temno, to značí silné krvácení. Normálně je břišní tekutina čirá. Naše odsávání krve je k pláči. Jako když brčkem odsáváte příliv, abyste vstoupili na pevninu.

Skrz řez na břiše sahám dovnitř a snažím se uchopit dělohu. S Japan rychle bereme nástroje a tak trochu hlava nehlava svorkujeme tkáně. Nejprve upevníme tkáně a pak zaškrcujeme stříkající tepenné krvácení. Pracujeme rychle… a trhlina je konečně zajištěna svorkami. Pokračujeme hlouběji dolů k močovému měchýři. Teď stehy. Najdeme konce trhliny a zajistíme je. Teď je to v pořádku, tedy lepší. 

Hemoglobin dvě

Krev se nesráží, uzavřeme trhlinu stehy, zajistíme další vrstvou šití a trochu zpomalíme. Hlavní krvácení z trhliny je zastaveno. Potom čekáme...

Dáváme tělu čas a pokračujeme ve stlačování. Udělaly jsme, co jsme mohly. Teď je potřeba, aby se její krev začala srážet, k čemuž potřebuje krevní transfúzi. Sedíme s její dělohou v dlaních, stlačujeme ránu, abychom zabránily vytékání tekutiny odkudkoliv, a příležitostně přidáme steh. Ale obě víme, že to, co potřebuje teď, je dostatek krve.

Jednotka krve, dvě, třetí na cestě. Pomalu se to blíží, ale tělo potřebuje čas.

Její hemoglobin (počet červených krvinek) má hodnotu dva. Minimální hodnota u těhotné ženy je 10,5. Ovšem v Jahunu, kde je endemická podvýživa, se dá očekávat, že žena s hodnotou okolo osmi nebo devíti může poměrně dobře fungovat.   

Dva je však méně než čtvrtina toho, co je potřeba k přenosu kyslíku životně důležitým orgánům. Nebezpečně nízká hladina hemoglobinu. Jsem překvapená, že je stále naživu.

Čas je důležitý, doufáme, že její děloha zůstane stažená a budeme ji moct uzavřít. Bavíme se o tom, že jí do břicha vložíme tampony, které za pár dní vyjmeme. A vtom, jak to tady v Jahunu chodí, zvoní telefon…

Nový případ. Abrupce. Krvácení. Dítě je naživu. Potřebujeme další operační sál.

Je půlnoc, napínáme všechny síly a z postele vytahujeme posily týmu, abychom mohli otevřít další operační sál. Celou tu dobu – kap, kap, kap, krev přitéká a současně pomalinku vytéká z rány naší pacientky.

A tady je! Má poslední pacientka. Odběhnu na druhý operační sál ve vedlejší místnosti a postupuji poměrně rutinně. Žena má v břiše jen litr krve. Dítě pláče, když ho vyndáváme, a trvá jen pár minut, než břicho zavřeme. Mezitím Japan na vedlejším sále uzavírá břicho naší pacientky, jejíž krev je znovu srážlivá a ona se snad brzy uzdraví.

Aáá.. a je to tady. Zase se ozývají špízy a nevolnost se stupňuje. Zachránila mě Japan, která převezme další případ.“