Nástražná výbušnina a tři bratři

Martin Kašpar je chirurg, jenž byl na své první misi s Lékaři bez hranic v iráckém městě Kajjaráh. Přečtěte si, jak prožíval příjezd na místo svého nového dočasného působiště a také o jeho prvních pacientech:

Jak jsem se dozvěděl, jméno Kajjaráh je v místním jazyce odvozeno od přírodního asfaltu, který tady podobně jako ropa hojně vyvěrá ze země. V podobném duchu by se třeba Znojmo mohlo jmenovat Víno.  Čímž jsem usoudil, že moje nové působiště má s tím mým mateřským hodně společného a budu tady tedy správně.

Společné má třeba to, že i tady jsou pacienti. Spádová oblast naší malé nemocnice, tedy oblast odkud nám přicházejí, čítá dle mé nejvyšší nadřízené cca 250 tisíc (číslo jsem si nechal dvakrát opakovat).

Dostat se sem není vůbec žádná legrace. Nejdříve musí člověk do jednoho z operačních center Lékařů bez hranic (v mém případě do Paříže) absolvovat několik školení od kolegy chirurga, kolegyň z personálního, bezpečačky. Další den ho pošlou přes Istanbul do Bagdádu. Po vyřízení víz jsem mohl naskočit do svého čtvrtého letadla během 48 hodin a zamířit do Irbílu.

Tam je koordinační centrum Lékařů bez hranic pro severní Irák. Pár lidí tam bydlí v jednom domě ve stylu seriálu Přátelé, a přitom dělají humanitární práci... Podobně (jak jsem později zjistil) to budu mít i já. Nakonec mě čekal poslední přesun - do Kajjaráhu. Ten už po silnici.

Nemocnice složená z kontejnerů

No a jak se zapojíte do pracovního procesu? Velice rychle. Najednou se ocitnete v úplně novém světě, kde několik kontejnerů sešroubovaných jak v Merkuru tvoří urgentní příjem, JIP, popáleninovou jednotku, mužské, ženské, dětské oddělení a dva operační sály.

Člověk by se tomu chtěl chvíli divit a třeba se i někoho na něco zeptat. Ale na urgentním příjmu čeká od noci mladý muž, co mu vrtule motoru pocuchala pravou ruku. Kolega, chirurg z Japonska, kterého zde střídám, už byl odchycen k dalšímu případu na urgentním příjmu.  Takže volba padá logicky na mně. Na misích Lékařů bez hranic není na velké rekonstrukce v chirurgii místo. Výkony se musí udělat maximálně efektivně a jednoduše.

Za chvíli do naší polní nemocnice přivážejí jednoho z účastníků autohavárie. Teda spíše účastnici. Devítiletou holčičku s rozřízlou tváří až do úst. Snažím se spravit ránu nejlépe, jak umím. Neptám se ani, jak dopadli druzí, přestože tuším, že v autech zde jezdí často celé rodiny v počtu převyšujícím počet míst k sezení. 

Ranní vizita ve slavnostním duchu

Můj první pracovní den připadl na svátek Eid. Dlouho očekávaný konec ramadánu, příležitost pro všechny muslimy společně se svými blízkými oslavit konec svatého měsíce. I ranní vizita se odehrávala ve slavnostním duchu.

Bohužel ne všichni slaví. Na silnici vzdálené asi padesát kilometrů od nás, po které už (několik měsíců po dobytí Mosulu iráckou armádou) běžně jezdí a chodí lidé, se rozhodl někdo nastražit výbušninu. Ráno kolem ní bohužel šli tři bratři.

Jeden z nich zemřel na místě, druhý u nás na centrálním příjmu několik hodin po přijetí, dalšího jsem operoval. Popisování operace se nehodí ani pro otřelé chirurgy. S odstupem několika dnů ale můžu říct, že břišní útroby drží, plíce funguje, nohy zůstanou také skoro celé, a pár střepin navíc mu snad nebude v dalším životě vadit.

I kdyby moje mise skončila hned první den, na spoustu věcí nezapomenu.  Proč a co se děje za bránou nemocnice, to se dá těžko pochopit a nepřísluší to ani Lékařům bez hranic. Ale uvnitř nemocnice je každý bez ohledu na rasu, etnický původ, náboženské či politické přesvědčení - pacient.

Blog vyšel také na Aktuality.sk.