Nekonečná cesta

Ali Ahmed je osmdesátiletý Rohingský uprchlík, který žije v provizorním táboře v Jamtoli. Pochází z města s asi pěti tisíci budovami v oblasti Buthidaung v Rakhinském státě. Ali Ahmed dorazil do Bangladéše první týden v září roku 2017. Během uplynulých čtyřiceti let musel uprchnout do Bangladéše již třikrát. Celkem tam strávil více než šest let ve třech různých utečeneckých táborech. Dvakrát se vrátil zpět do Myanmaru za svojí rodinou, protože ji postrádal. Ali měl šest synů a jednu dceru. Dvě z jeho dětí zemřely během násilí páchaném na Rohingských obyvatelích v roce 2017. Předtím, než tyto události změnily jeho život, byl Ali zvídavý mladík, který strávil sedm let prací v kavárně v Rangúnu (nynějším Yankounu).

První cesta

Byl únor roku 1978. Bylo mi čtyřicet let.  Naši rodinu bili a mučili. Uprchl jsem se svou ženou a dvěma dětmi. Cestou jsem ztratil své fotky z doby, kdy jsem byl v Rangúnu. Měl jsem je moc rád, ale cestou spadly do řeky. V Bangladéši jsme zůstali v oblasti Ukhia. Po třech letech nás poslali zpět do oblasti Buthidaung. Odvezli nás autobusem a lodí. Po návratu domů jsme si vybudovali nové domovy na místech, kde kdysi stávala naše původní poničená obydlí. Postavili jsme si čtyřpokojový dřevěný domek a začali jsme obdělávat půdu v okolí. Žili jsme tam nějakou dobu klidně, ale postupně se začaly objevovat problémy: občas nám ukradli krávy, často nás zadrželi.

Druhá cesta

V roce 1991 se vše začalo zhoršovat, a proto jsme se rozhodli, že odejdeme. Byl jsem čtyři roky na nucených pracích. Armáda si mě vybrala, protože jsem uměl trochu barmsky. Domov jsem opustil s částí své rodiny: mojí ženou, dvěma syny a jejich manželkami a vnukem. Cesta do Bangladéše nám trvala sedm dní. Žili jsme čtyři dny v lese, než jsme dorazili k břehům řeky Naf. Po dalších třech dnech jsme se konečně dostali do Bangladéše, tentokráte do provizorního tábora Kutupalong. Větší část mé rodiny zůstala vnitřně vysídlená v jiných různých Rakhinského státu. Až do našeho návratu zpět v roce 1994 jsme o sobě neměli zprávy. Život v táboře Kutupalong byl přijatelný. Žilo tam asi osmnáct tisíc lidí.  

Anna Surinyach

© Anna Surinyach

Pohled na provizorní uprchlický tábor Jamtoli, kde Ali Ahmed nyní přebývá s částí svojí rodiny.

Třetí cesta

Když jsem se vrátil domů, byl jsem z počátku šťastný.  Po několika letech, v roce 2002, nás ale začali opakovaně zavírat a bít. Nemohli jsme cestovat a ani se vzdálit více než tři kilometry od domova. Každý den přibývaly špatné zprávy. Tolikrát jsem myslel na to, že se vrátím do Bangladéše. Po násilných útocích v roce 2014 jsme začali vážně zvažovat, že utečeme. Říkali jsme si, že sem nepatříme. Během posledních nepokojů mi vypálili dům a dvě z mých dětí zabili. Tady v Jamtoli je nás teď devět z mé rodiny, včetně mých čtyř synů a dcery. V Bangladéši nemáme žádné velké problémy, ale podmínky se jistě zhorší s příchodem období dešťů.  Všechno bude kluzké a tak bude obtížné se pohybovat z místa na místo. Nebojíme se vrátit zpět do Myanmaru, ale chceme, aby naše práva byla respektována.

Lékaři bez hranic výrazně navýšili svoje aktivity v Bangladéši od srpna 2017. Nyní provozují 15 zdravotnických zařízení, tři zdravotnická centra a pět lůžkových oddělení. Mezi hlavní problémy našich pacientů patří záněty dýchacího ústrojí a průjmová onemocnění, která jsou přímo spjata se špatnými životními podmínkami, nedostatečnou kvalitou vody a sanitace. V období mezi srpnem a prosincem 2017 Lékaři bez hranic ambulantně ošetřili více než 200 tisíc lidí a hospitalizovali 4938 pacientů.

Anna Surinyach

© Anna Surinyach

Pohled na provizorní přístřešky Rohingských uprchlíků poblíž tábora Nayapara.

© Anna Surinyach

Sunchida dorazila do Bangladéše se svým manželem v říjnu 2017. V posledních dvou letech trpěla velkými bolestmi, ale v Mynamaru neměla přístup k lékařské péči.

© Anna Surinyach

Lékaři ošetřují chlapce v centru pro léčbu záškrtu v oblasti Moynarghona.