Nezdolné ženy z Guerrera

Guerrero je jeden z nejnásilnějších mexických států, kde mezi sebou bojují nesčetné kriminální gangy domobrana, policie, armáda. Mnoho venkovanů se kvůli násilí ocitlo v izolaci. Ženy z Guerrera jsou však silné. Toto je příběh některých z těch, které žijí v Sierra Madre, horském masivu, jenž se táhne napříč tímto státem.

„Jela jsem autem se svým manželem, jeho bratranci a ženou jednoho z nich. Sjížděli jsme z hory do nedalekého města, když nás ozbrojení muži v dodávkách donutili zastavit. Přikázali čtyřem mužům, aby vystoupili, a odvezli je pryč. Později projížděl kolem někdo na motorce a pomohl nám, ženám, dostat se do města, kde jsme vše nahlásily na policii. Muži se pohřešovali pět dní. Později je našli na kraji silnice, mrtvé a zahrabané v zemi.“

Gabriela pochází z vesnice, kam dojíždí mobilní klinika Lékařů bez hranic. Je jí sotva dvacet let a má dvě děti. Jejího manžela zabili, když čekala druhé dítě. Teď je jejímu miminku pár týdnů a Gabriela raději nechce prozradit své skutečné jméno. Obává se odvety, protože v oblasti stále panuje velké napětí.

Juan Carlos Tomasi

„Myslela jsem si, že se naši muži vrátí zpátky, že to celé bylo jen nedorozumění a oni je propustí. Nikdy se do ničeho nepletli, pracovali na polích,“ vypráví Gabriela a popisuje, jak se po smrti manžela přestěhovala se ke svým rodičům a s jejich pomocí někde jinde porodila. „Chci se odsud dostat, utéct z tohoto místa, které je plné násilí. Přemýšlela jsem nad tím, že začnu podnikat. Dokonce mě napadlo, že se stanu misionářkou, ale mám malé děti. Všechny mé vzpomínky jsou odsud: na dětství, na rodinu, na manžela.“

Upozorňuje zároveň na fakt, že zabití muži z její rodiny byli ještě mladí, nejmladšímu bylo sedmnáct, nejstaršímu šestadvacet let. Co bude dál, Gabriela netuší.

„Mému staršímu dítěti jsou dva roky. Přestal jíst, chodit. Akorát, když kolem projede modrá dodávka, jde k ní, protože si myslí, že je to tatínkovo auto. Strávili jsme půl roku bez elektřiny, protože jedna z ozbrojených skupin přerušila její dodávky. Nikam jsme nemohli, neměli jsme léky, nemohli jsme poslat děti do školy,“ přibližuje složitou situaci s tím, že ve vsi žije mnoho rodin, které nespáchaly žádný zločin.

Ana: Mívali jsme školku i školy. Teď tady není nic

Šedesátiletá Ana sledovala, jak mnoho jejích sousedů nevydrželo a před všudypřítomným násilím uprchlo.

„Včera odešla jedna rodina. Prodali své krávy bez ohledu na cenu a rozloučili se. Kdo ví, jestli se někdy vrátí? Učitelé ještě zpátky nejsou. Mívali jsme školku, základní i střední školu. Teď tady není nic. Jak dlouho to ještě potrvá? Nevíme. Asi do té doby, než jedna ze soupeřících stran prohraje. Chceme budoucnost pro naše děti, pro naše vnoučata.“

Dvě z prázdných školních tříd se pro teď proměnily v improvizovanou základnu Lékařů bez hranic, kteří na místě začali působit v listopadu loňského roku.

Ana María: Bez lékaře přichází na řadu tradiční medicína

V jiné komunitě žijící výše v horách Sierra Madre, nejstarší obyvatelé vzpomínají na založení svého města. „Když jsem sem jako malá přišla, stály tu čtyři domy,“ vypráví Ana María, které je teď přes sedmdesát let.

Juan Carlos Tomasi

Její manžel Gabino vysvětluje, že oblast původně osídlili obyvatelé sousedního státu Michoacán, kteří prchali při povstání kristerů v letech 1926 až 1929. V Sierra Madre našli úrodnou půdu, kde mohli pěstovat kukuřici, fazole, dýně, brambory a podobně. Časem však přidali více výdělečné plodiny jako konopí a mák. Ty nejdříve přinesly bohatství, později i násilí.

Ana María bývala místní porodní asistentkou. „Pomohla jsem přivést na svět 35 dětí. U porodu jsem ovšem nebyla už čtyři roky. Není tu žádný lékař, tak používáme tradiční medicínu.“ Popisuje například, že její pomocí ve vesnici léčí zánět dutin, uštknutí škorpiónem nebo srdeční šelest. „Těhotné ženy, které mají těsně před porodem, nebo mají nějaký problém, schází dolů do města, ale hodně se bojí,“ vypráví.

Elvira: Jedli jsme jen to, co jsme vypěstovali

„Když na město zaútočila skupina ozbrojených mužů, zůstali jsme doma, nevycházeli jsme ven. Přežili jsme s tím, co jsme měli - na jídle, které jsme si sami vypěstovali. Spousta lidí odešla ze strachu, nebo protože se zapojili do bojů. Je to děsivé, hlavně pro děti, protože se jim může něco stát,“ svěřuje se Elvira, která se do města přistěhovala před dvaceti lety.

Podobně jako ostatní ženy, doprovází svého muže cestou na pole. „Máte pocit, že když jdete s nimi, nějak je tím ochráníte,“ vysvětluje.

Ozbrojení muži na město zaútočili za úsvitu a potom znovu dopoledne, kdy byly děti ve škole. Ukryly se v ní. „Pro děti, které mají ještě všechno před sebou, je hrůza, aby žily takový život. Ptáte se sami sebe, proč musí moje děti tohle zažívat, proč vy musíte žít takový život. Nikoho jsme nezabili, nic jsme neukradli, nikomu jsme nic nevzali. Ale žijeme s touto otázkou a se strachem o naše děti,“ říká další z místních žen, Carmen.

Juan Carlos Tomasi

Melania: Snažíme se alespoň trochu normálně existovat

Vesničané jsou nuceni čekat na doprovod vojáků, aby se mohli v bezpečí dostat dolů do města pro zásoby nebo peníze. V oblasti se nelze volně pohybovat za obchodem či prací. Lidé jsou uvěznění, nemohou prodávat například svá avokáda, aniž by riskovali život při cestě na trh.

„Snažíme se opět alespoň trochu normálně existovat. Díky solárním panelům máme dost elektřiny k přístupu na internet, některé malé obchody se znovu otevřely a začínáme vycházet ven,“ líčí Melania.

Tady máme kořeny, nechceme odcházet

A po čem tyto ženy touží? Chtějí například opravené silnice, podporu pracovních míst, aby v oblasti znovu fungovaly školy, aby Guerrero přestalo být místem, ze kterého lidé musejí odcházet za prací do jiných částí Mexika nebo Spojených států.

„Tady máme kořeny a nechceme opustit svoji zem. Máme naději. Víme, jak obhospodařovat pole. Máme rádi svá pole. Proto chceme bojovat za mír, aby naši mladí neodcházeli do jiných zemí za prací, protože tady chybí,“ říká Carmen a na závěr dodává to, co považuje za nejdůležitější ze všeho. „Nad tím vším je mír. Musíme mít jistotu, že nikdo už na město nezaútočí.“

Juan Carlos Tomasi

Mobilní klinika Lékařů bez hranic jezdí do oblasti pravidelně od doby, co ji před půl rokem boje odřízly od okolního světa. Částečný návrat k normálnímu životu a práce lékařů a psychologů místní obyvatele posílila. Vznikl i obecní výbor pro zdraví, který zajistí, aby zdravotní péče pokračovala i poté, co se mobilní klinika přesune na další místa, kde bude zapotřebí více.

Lali Cambra, Lékaři bez hranic

Článek nejprve vyšel na aktuality.sk.