Nigerijský Rann po útocích vypadal jako hřbitov. Tisíce lidí uprchly do Kamerunu.

Několik tisíc lidí uprchlo z města Rann na severovýchodě Nigérie poté, co se 14. ledna oblast stala terčem násilných útoků. Během úterý 15. ledna začali přicházet do kamerunského města Bodo vzdáleného zhruba sedm kilometrů od Rannu. Tým Lékařů bez hranic na místě působí od úterý. Tvoří ho zdravotnický a logistický personál, který  distribuuje jídlo, vodu a poskytuje urgentní lékařskou péči.       

„Naše týmy ve městě Bodo odhadují, že během úterý dorazilo zhruba 8 000 lidí a několik tisíc dalších může ještě přijít. Pomoc připravujeme pro 15 000 osob. Soustředíme se hlavně na zajištění potravin, vody a zdravotní péče. Spousta příchozích byla v šoku. Zjevně jsou traumatizováni tím, čeho byli svědky. Přišli o všechno a potřebují naší podporu,“ popisuje Hugues Robert, programový manažer Lékařů bez hranic pro Nigérii.        

Lidé strávili první noc pod širým nebem nedaleko města. Žádné přístřešky nebyly k dispozici. Byly mezi nimi děti i kojící nebo těhotné ženy. 

MSF

 Lidé prchající z Rannu. © Silas Adamou

V Rannu lehla popelem řada městských částí. Zničené jsou domy, trhy i obchody s jídlem. Sklad, kancelář a lékárna Lékařů bez hranic byla vyrabovaná a vypálená. Prázdné krabice od zdravotních zásob ležely poházené na chodníku před budovou.     

Lékaři bez hranic dokázali z místa evakuovat jednoho zraněného muže. Většina ostatních uprchla do nedalekého Kamerunu.  

„Pro lidi z Rannu se jedná o opravdu devastující událost. Trpí zdánlivě nekončícím násilím. Teď se mají zase otřepat a jít dál. Kolikrát to ještě dokážou? Tento nelítostný konflikt doléhá hlavně na obyvatele státu Borno. Všechny válčící strany musí respektovat bezpečí civilistů,“ upozorňuje Hugues.   

„Rann vypadal jako hřbitov”

Zdravotní bratr Lékařů bez hranic Isa Sadiq Bwala se právě vrátil z Rannu kde poskytoval krizovou zdravotní péči lidem raněným po útocích 14. ledna. Toto je jeho svědectví:

„Nejvíc mě po příjezdu zasáhlo to ticho. Rann je většinou plný života, včera byl ale spíš děsivý a tichý. Skoro jako hřbitov. Děti si tam obvykle hrají a různě pobíhají. Nicméně ty, které jsem včera viděl, tam jenom tak tiše postávaly. Čišela z nich úzkost.  

MSF

Zdravotní bratr Isa Sadiq Bwala. © Silas Adamou  

Město bylo zničené a já jsem byl zničený z toho, co jsem viděl. Spousta částí města lehla popelem. Ve vzduchu se pořád držel kouř, někde ještě plál oheň.  

Potkal jsem ženu, která se zrovna vrátila z pohřbu své matky. Ta umřela při požáru svého domu. Uhořela uvnitř zaživa, protože nemohla utéct.

Viděl jsem dlouhý zástup lidí prchajících do Kamerunu – ženy, děti, muže každého věku. Někteří měli osly, řada z nich si ale své věci nesla sama. Ty, se kterými jsem mluvil, říkali, že utíkají, protože se bojí zůstat. Vlastně stejně neměli moc důvodů, proč zůstat: jejich domovy zmizely a nevím, jak by tady dál žili. Trh je vyrabovaný a spálený – stejně tak obchody s potravinami. Není tady, kde získat jídlo. Lidé, kteří neměli zásoby doma, žádné jiné jídlo neseženou.    

Když jsem mluvil s jedním členem našeho personálu, říkal, že naposledy jedl v den útoku. Od té doby nic neměl.  

Jak jsem tak ty lidi a náš personál viděl, slzy jsem měl na krajíčku. Byla to hrůza.“