O tajemství čokolády a neztracené naději

„Nemohl se dočkat, až uvidí, jak se dceři blýsknou oči radostí nad čokoládou, kterou střeží jako poklad. Tou dobou měla Tamarah tři roky a Anmarovi byly teprve tři měsíce, ten si tedy na čokoládu ještě chvíli počká. Kdyby tak jeho děti věděly, co se za tajemstvím této čokolády skrývá…,“ popisuje naše spolupracovnice Dagmar Chmelíková jednu událost v životě iráckého kolegy Ammara, jehož potkala na misi v Bagdádu. S jeho svolením vám teď přiblíží jeho životní příběh.

 „Musíš ty rajčata nechat pořádně zakořenit,“ radí mi Ammar. Svěřila jsem se mu totiž se svým loňským pěstitelským neúspěchem. Rostliny rajčat vysoké skoro dva metry, leč bez plodů. Ammar taky pěstuje rajčata, a na rozdíl ode mě se v tom vyzná. Než dokončí stavbu svého domu v jeho rodném městě Duluíja, pěstuje ovoce a zeleninu na zahradě svých rodičů. Právě u nich totiž se ženou a dětmi dočasně bydlí. Domů jezdí jen na víkendy, přes týden zůstává v Bagdádu, kde od roku 2016 pracuje pro Lékaře bez hranic jako logistik – zásobovací specialista. Svou práci dělá náramně dobře, v logistice má také spoustu let praxe.

Kdyby ovšem pracoval v oboru, kterému se učil, mohl by být zemědělcem, civilním inženýrem, IT specialistou nebo právníkem. Všechny tyto obory totiž krátce či déle studoval. Jednu školu nemohl dokončit kvůli tehdejší politické situaci, jinou zase proto, že se tehdy rodina rozhodla ze skromného rozpočtu podpořit studium jeho sourozenců. A tak nezbylo než studium přerušit a začít vydělávat. Po letech se Ammarovi přeci jen podařilo jednu školu dodělat a dnes je z něj bakalář v oblasti práva. 

V budoucnu by chtěl ve škole pokračovat a získat magisterský titul. Teď je však na prvním místě zajištění bydlení pro rodinu a pořízení auta. Až poté se může věnovat dalším  plánům a snům. 

Takže se nejvíce těší, až dům koncem tohoto roku dostaví. Inšalláh (dá-li bůh). To už bude mít s manželkou potomky tři. Na zahradě tak budou s rajčaty vesele vyrůstat i děti. Jednou by chtěl mít velkou rodinu, vidí v tom smysl života. „Kvůli dětem se snažíme být lepšími, tvrdě pracujeme, abychom jim zajistili budoucnost“, říká a s úsměvem dodává: „Musím však přemluvit ženu.“

Když mi ukazuje její fotku, podotýkám, že je moc hezká a vyzařuje z ní i moudrost. „Sice vystudovala žurnalistiku, moc chytrá ale asi nebude, když souhlasila, že si mě vezme,“ směje se Ammar. Má skvělý smysl pro humor. A má ho na rozdávání.

„Ryby raději vracím zpátky do řeky“

Rád taky rozdává karty při pravidelných pátečních setkáních s kamarády. Když má volnou chvilku, začte se do knihy nebo jde na lov či na ryby. „U nás v Čechách se taky rybaří. Někteří rybáři pak rybám dávají volnost,“ povídám Ammarovi. „Tak to dělám taky,“ přitaká. „Rybu chytnu a vrátím zpátky do vody. Rád bych ji připravil rodině k večeři, ale v řece tady plavou mrtvá lidská těla…“

Irák má za sebou bohužel několik konfliktů. Kvůli jednomu se Ammarova rodina musela v roce 2005 na téměř tři roky přesunout do Sýrie. V Iráku zůstal jen Ammar a jeho otec, kteří na dálku živili zbytek rodiny. Každá válka ale naštěstí jednou skončí. A s koncem války přichází snaha žít zase normální život. Ammarově rodině se to na čas dařilo. Bohužel jen na čas. Před čtyřmi roky se jeho rodné město stalo terčem útoku a dalších bojů.

Utéct nebo zůstat? Ammar se rozhodl s  rodinou zůstat. Kdyby zvolili druhou možnost, velmi pravděpodobně by je čekala budoucnost v uprchlickém táboře. „Život bez důstojnosti“, krčí rameny s tím, že vybrali nejlepší z nejhorších možných variant. „Neztratit naději,“ to je Ammarovo životní heslo.

Učitelé, farmáři, úředníci a další tehdy postavili obrannou hradbu na jediné přístupové cestě vedoucí do města. Do obranné linie se po jejich boku vydaly i ženy, které zpívaly motivující válečné písně a ošetřovaly raněné.

Sedm měsíců obléhání, strachu a nejistoty

Dlouhých sedm měsíců žili obyvatelé města v nejistotě. Sedm měsíců je v noci budil křik, střelba nebo telefonáty vystrašených členů rodiny a kamarádů, že tlak skupiny Islámského státu sílí. Přes den k nim doléhaly výhružky útočníků křičících do amplionů: „Až tvoje město ovládneme, vezmeme si tvoji ženu, znásilníme ji, tebe a tvoje děti zabijeme a tvůj dům zapálíme!“ To se pak těžko usíná.

Přes všechnu tu hrůzu však život ve městě běžel dál. Děti si potřebují hrát, musí se najíst, večer vykoupat a usínat třeba při četbě pohádky.

Město Duluíja obklopují ze tří stran řeky Tigris a Azim. Během obléhání se jednou za čas muži vydali ve člunech do přilehlých měst zajistit jídlo a další potřebné věci pro své rodiny uvězněné ve městě.

Jednou za čas se na tuto cestu vydal i Ammar. Při každé z nich se snažil sehnat něco pro radost svým dětem, třeba čokoládu pro dceru. A nemohl se pak dočkat, až uvidí, jak se jí blýsknou oči radostí. Kdyby tak děti věděly, co se skrývá za tajemstvím této čokolády. Naštěstí jsou dost malé na to, aby si uvědomovaly, v jakém nebezpečí právě byly. A to, že táta riskoval život, když se vydal pro potřebné věci mimo město.

Posledního prosince 2014 slavila spousta lidí na světě příchod nového roku. Pro Ammara tato noc znamenala mnohem víc. Boje ustaly. Útočníky se podařilo zahnat. Věděl, že následující ráno se probudí bez svírajícího strachu o život svůj i svých blízkých. Tu noc spal tvrdě jako nikdy předtím a nikdy poté.

Ammarovi je tolik jako mě, ale naše životní zkušenosti se nedají srovnat. Válka ho provází velkým kusem jeho života. Odnesla mu z něj mnoho blízkých a přinesla hodně smutku a nechtěných změn. Přesto nikdy neztratil naději, smysl pro humor ani snahu a touhu žít normální život. Založit rodinu, vychovat děti, postavit dům a mít práci, která ho baví. Prostě žít…. A za to má můj hluboký obdiv.

Blog vyšel na Aktuality.sk.