Péče o matky a děti v Pákistánu: Aby novorozenci neumírali
V Pákistánu zemře během prvního měsíce života jedno dítě z dvaadvaceti – jedná se o nejvyšší míru novorozenecké úmrtnosti na světě. Tato smutná statistika navíc nezahrnuje děti, které se mrtvé už narodí. Lékaři bez hranic poskytují zdravotnické služby pro matky a děti v Péšávaru v provincii Chajbar Paštúnchwá (region hraničící s Afghánistánem), ve městech Kvéta, Chaman a Timergara a v oblastech Jafarabad a Nasirabad. Od otevření v roce 2011 porodilo v pešávarské nemocnici pro ženy přes 25 tisíc žen.
„Mezi hlavní příčiny novorozenecké úmrtnosti v Pákistánu patří předčasný porod, komplikace během těhotenství a porodu a infekce,“ vysvětluje pediatrička Khadija, která pracuje na novorozeneckém oddělení pešávarské nemocnice pro ženy.
Přestože příčiny těchto úmrtí se dají lékařsky vysvětlit, často pramení z komplexní a mnohdy náročné společenské a kulturní reality pákistánského regionu. Většina pacientek Lékařů bez hranic v Péšávaru pochází ze zbídačených odlehlých venkovských komunit, kde je zdravotní péče dostupná jen vzácně, a to nejen z finančních důvodů, ale i geografických. Další ženy jsou uprchlice nebo vnitřně vysídlené z oblastí postižených válkou v Afghánistánu.
Ženy žijí v drsných a nezdravých podmínkách, které ovlivňují jejich zdraví i průběh těhotenství. „Pokud se matka nachází v neuspokojivém výživovém stavu, nemůže poskytnout potřebné živiny ani dítěti. Nedokáže například produkovat dostatek mléka, čímž bude trpět i zdraví jejího dítěte,“ pokračuje pediatrička Khadija. Mnohé z těchto žen nemají základní teoretické ani praktické znalosti z oblasti zdraví.
Šakíla z místní komunity se svým 13. dítětem, které porodila v pešávarské nemocnici.
„Nikdo z nás tu vlastně neví, kolik je nám let. Je to otázka, kterou si prostě nepokládáme. Většina z nás nikdy nechodila do školy, takže na našem věku nezáleží,“ vysvětluje Šašín, která si myslí, že je jí tak pětadvacet let. Právě porodila císařským řezem své čtvrté dítě během čtyř let.
Matky v péšávarské nemocnici dostávají informace o významu vakcinace, postnatální péče, těsného kontaktu s dítětem ihned po porodu i kojení. „Nic z toho všeho jsme nevěděly!“ pokračuje Šašín a mluví přitom jak za sebe, tak za další mladé matky, které se do diskuse přišly zapojit. Souhlasí s ní. „Je to nádherné, mít s miminkem hned kontakt. U dalšího miminka to tak uděláme zase!“
V Pákistánu je stále běžné rodit doma – ve špatných hygienických podmínkách a bez pomoci zdravotnických profesionálů. „Často tam nebývají léky, čistá voda ani elektřina,“ říká dr. Khadija. Právě tento fakt způsobuje úmrtí tolika dětí i matek. Ženy rodí doma, protože „je to tradice [a] všichni zkrátka očekávají, že bude žena rodit doma,“ tvrdí 35letá Bismilla*, která žije ve vystěhovaleckém táboře v Péšávaru. Razmina zase říká, že své první tři děti rodila doma, „protože zdravotnická centra jsou moc daleko od [její] vesnice“. Tchyně Amiry* k tomu dodává: „Já porodila doma všech sedm dětí a nebylo to tak hrozné.“ Je však prokázané, že šance na přežití výrazně stoupá, probíhá-li porod ve specializovaném zdravotnickém zařízení v přítomnosti zdravotnického profesionála.
Lékařka Khadija v nemocnici v Pášávaru.
V nemocnici Lékařů bez hranic v Péšávaru se tým téměř 100 zdravotnických pracovníků (pediatrů, porodních asistentek, gynekologů a sester) snaží společně zajistit matkám i dětem tu nejlepší možnou péči. Nemocnice s neonatální jednotkou vybavenou inkubátory, kardiovaskulárním, dýchacím a fototerapeutickým zařízením a nitrožilními roztoky je pro Pákistán stále dost neobvyklá. Lékaři bez hranic partnersky spolupracují s 32 základními zdravotnickými centry (BHU), kam chodí nastávající matky na kontroly, než je přijme nemocnice k porodu.
Další příčinou nebezpečných porodů a vysoké novorozenecké úmrtnosti v Pákistánu je poměrně běžný hormon oxytocin. Látka volně dostupná za méně než 10 rupií (1,70 Kč) se používá k vyvolání kontrakcí a navození porodu. Pokud však oxytocin nepodává školený zdravotnický pracovník, může to být extrémně nebezpečné pro matku i dítě. Přesto ho mnoho matek používá, načež mnohdy končí s těžkým krvácením a protržením dělohy, zatímco jejich děti mají potíže s dýcháním a někdy také zemřou. Mnoho žen přichází do nemocnice Lékařů bez hranic v Péšávaru právě kvůli účinkům oxytocinu, ale tyto případy bývají i navzdory odbornosti zdravotnického personálu a dostupnému zařízení stále velmi náročné a mnoha dětem už není pomoci.
„Právě včera jsme přijali ženu, která čekala dvojčata,“ vypráví lékařka Khadija. „Matka začala mít mírné kontrakce, a tak její rodina přivolala ženu z vesnice, která jí dala tři injekce oxytocinu, aby porod urychlila. To se také stalo. Kontrakce spuštěné injekcemi byly tak silné, že po chvíli matka cítila, že se jedno z dvojčat přestalo hýbat. Teprve potom ji rodina přivezla do naší nemocnice. Jedno dvojče se nám podařilo zachránit, ale druhé už bylo v děloze mrtvé.“
Farzana, matka dvojčat, už dříve ztratila dvě děti, jedno několik dnů po porodu a druhé v pěti letech. Týmy Lékařů bez hranic při terénních přednáškách ve vesnicích i vedle nemocničních lůžek informují lidi o vážných rizikách, jimž se vystavují, když laicky používají tento hormon.
Kromě poskytování profesionální zdravotní péče hrají Lékaři bez hranic podstatnou roli ve zdravotnické osvětě a monitorování nastávajících matek. Razmina nemá nejmenší pochybnosti. Přestože její první tři děti se narodily doma, tvrdí, že s těmi dalšími už to tak nebude. „Tady je lepší hygiena a naše děti mohou dostat očkování.“ Bismilla*, která právě porodila své osmé dítě a chce mít další, dodává: „Vždycky jsem měla děti doma, a kdybych neměla v tomto těhotenství komplikace, měla bych tam i to poslední. Ale teď už to vidím jinak. Je tu lepší hygiena a zdravotnický personál je laskavý a stále k dispozici.“