Pět častých mýtů o Lékařích bez hranic

Blog zdravotního bratra Michala Pospíšila, který sepsal na své misi v Súdánu. 

1. Lékaři bez hranic jsou převážně bílí Evropané

Africké slunce má „koule“ a dokáže sežehnout i naše nejostřejší mezinárodní spolupracovníky a spolupracovnice. Dobrým indikátorem je, když během chladného rána vidím kolegu z Nigérie, jak se maže opalovacím krémem. To se pak preventivně začnu potit a do batůžku si přibaluju kalciovou mastičku na spáleniny a sáček ORS (orální roztok sloužící k rehydrataci).

To, že jsou Lékaři bez hranic mezinárodní organizace, vědí snad všichni. Co se mi na ní hodně líbí, je to, že nemá potřebu tahat nesmyslné množství zdravotníků z celého světa do zemí, které mají dostatek svých vlastních. Naopak, velkou část pozic, které svým působením vytvoří, se snaží pokrýt místními zaměstnanci, se kterými dle místních legislativ uzavírá oficiální pracovní smlouvy. Obvykle se udává, že poměr mezinárodních a místních pracovníků na misích je přibližně 1:9. V polní nemocnici, kde pracuji, jsem jediným zdravotníkem z té mezinárodní části. Jsem mnohdy také jediný běloch v celém uprchlickém táboře a pro spoustu dětí vůbec první běloch „chawaja/muzungu“ co kdy v životě viděly. Zajímavé privilegium.

Obvykle ten, kdo má přidělen status uprchlíka, nemůže oficiálně pracovat. Lékařům bez hranic se zde však podařila uzavřít smlouva s místními úřady, díky které nám dovolují zaměstnávat nemalou část pracovníků právě z řad uprchlíků. Nejvíc lidí co zde pro Lékaře bez hranic pracuje, jsou Súdánci - přesněji Jihosúdánci - z řad uprchlíků a pak malá hrstka mezinárodních pracovníků z celého světa (např.: Keni, Nigérie, Japonska, Mexika, Columbie, Rakouska, Dánska…), ti jsou převážně na koordinačních a manažerských pozicích.

2. Lékaři bez hranic jsou jenom zdravotníci

Jak by to asi všechno fungovalo? Kdo by zajistil bezpečí těch zdravotníků? Kdo by se staral o to, aby měli dostatek vody a hygienické zázemí vhodné pro práci? Kdo by se vypořádal s místní byrokracií, kvůli které se sem často ostatní vůbec nemůžou personálně či materiálně dostat a začít pracovat?

Lékařem bez hranic je i náš řidič, naše účetní či uklízečka. Ano, nejpočetnější část jsou zdravotníci, ale bez podpory ostatních profesí bychom na mnoha místech často nemohli ošetřit ani jednoho člověka.

Michal Pospíšil se svými kolegy na misi v Súdánu.

3. Lékaři bez hranic jsou superhrdinové

….co vyskočí z vrtulníku do válečného pole pro plačící dítě a následně s ním v náručí utíkají před záplavou kulek a šrapnelů do bezpečí, během čehož z kapsy vytáhnou penta-vakcínu a v trojskoku přes barikády zvládnou dítě naočkovat. Svůj heroický výkon pak zakončí edukační minutkou na téma „hygiena rukou“ a na rozloučenou dítěti darují kostku mýdla a moskytiéru….

Tak určitě. Lékaři bez hranic se občas opravdu dostávají do míst, která jsou nebezpečná a vyžadují určitou dávku odvahy, ale důkladná logistická příprava, neustálá evaluace bezpečnostní situace nebo důkladné plánování a dodržování přísných pravidel jsou naprosto zásadní. Pravdou je, že pro práci s Lékaři bez hranic musí být člověk asi trošku otrlejší a bláznivější než je světový průměr, ale kdyby výše zmíněné věci nebyly pokryté, a kdybychom na misích měli neustálý pocit ohrožení, málokdo by s takovou organizací ještě pracoval.

4. Když pracuješ pro Lékaře bez hranic, jsi dobrovolník a nedostaneš plat

Jednou z prvních věcí co jsem se naučil arabsky říct, bylo „at-be bile grůš“, což v překladu znamená „lékaři bez peněz“. Ano, pravdou je, že jinde mohou mít lidé lepší plat a jezdit v pohodlnějších autech, ale málokterá organizace má ve světě tak silnou pověst jako Lékaři bez hranic/Médecines Sans Frontières (MSF), a v tom spočívá její velká síla a bohatství.

Když pracujete pro Lékaře bez hranic, dostanete smlouvu a plat, který je naprosto postačující k tomu, aby se vám během mise nepostarali doma exekutoři o to, že se vrátíte do vybíleného bytu. Často pak taky dostanete nějaké kapesné na zajištění základních životních potřeb. Hlady tedy také strádat nebudete. Hubnutí a střídmost se však očekávat dá, což je pro spoustu lidí stejně naprosto žádoucím vedlejším účinkem.

5. Lékaři bez hranic přijedou do krize, operujou a zas jedou

Jedna věc je jasná, Lékaři bez hranic jsou humanitární zdravotnická organizace, která zasahuje v krizových situacích. To ovšem neznamená, že jen přijedou, postaví stany, zašijí prostřelená břicha a šup domů. Kontext každé mise je jiný a něčím specifický. Když někdo někam přijede, zřídí či postaví nemocnici uprostřed ničeho, vyškolí místní tým tak, že výsledky péče jsou mnohdy lepší, než výsledky moderních nemocnic v rozvinutých zemích a na závěr nemocnici předají místním, jeho práce není přímočará. Já rád říkám, že jsme vlastně i vzdělávací instituce. Já ve své práci dělám všechno proto, aby náš zdravotnický tým byl co nejautonomnější a aby pracoval podle aktuálních doporučení a protokolů. To vyžaduje spoustu manažerských, pedagogických a komunikačních prvků. Že by měl být člověk profík ve svém oboru je bez diskuze, jenom to však nestačí.

Taková vzdělávací instituce jsou Lékaři bez hranic i pro mě. Za celý život jsem se toho totiž nenaučil tolik o světě a sám o sobě, jako na jejich misi.