Pohledem epidemioložky: Jak bojovat proti chorobám v Jemenu
Finská epidemioložka Marissa odjela do válkou rozvráceného Jemenu, aby hledala způsoby, jak porazit nemoci v oblastech, ve kterých se systém zdravotní péče zhroutil.
Jsem v Londýně ve vlaku, který jede na letiště, připravená začít pracovat na novém úkolu – jako epidemioložka v Jemenu.
Zatímco stojím, držím se madla, přistupuje ke mně přátelský muž, který ve vlaku pracuje. Dívá se na můj velký batoh na zádech a ptá se, kam cestuji. Nevěděla jsem, jak na mou odpověď zareaguje, a tak váhavě říkám: „Ehm, do Jemenu.“
Trošku mě vykolejí, když odpoví: „No, snad tam bude teplo.“
Směsice reakcí od mých přátel, rodiny i neznámých, kterým jsem řekla o své cestě, zahrnovala zděšení, nadšení i nejistotu. Nemusím snad ani dodávat, že jsem sama netušila, co očekávat.
Další moment, který si vybavuji: vystupuju z malého vrtulového letadla, na sobě mám hidžáb a dlouhé šaty. Jsem připravená na nový život.
Dost často dostávám otázku: „Jak v Jemenu vypadá normální život?“
Jednoduchá otázka, na kterou je ale poměrně těžké odpovědět. Je tu složitá situace a ve srovnání s tím, na co jsem zvyklá doma, úplně odlišný způsob života. Součástí mého každého dne je striktně dodržovat přísná bezpečnostní pravidla. Máme jen velmi omezené možnosti dostat se kamkoli mimo areál Lékařů bez hranic.
Pěšky nemohou jít sama v podstatě nikam. Jen výjimečně lze navštívit obchod, něco si koupit nebo si dát rychlou kávu.
Jako žena respektuji místní tradice a když jedu kamkoli autem, zakrývám se. Nosím dlouhé černé šaty, kterým se říká „abaya“ a šátek na hlavu, který zakryje moje vlasy – „hidžáb“.
Venku na ulicích občas slyšíte výstřely. Často se jedná o „happy shooting”. Místním zvykem je střílet ze zbraní do vzduchu i na svatbách.
Čas od času slýchávám stíhačky. Hluk následuje chvění okenních tabulek a další den se ve zprávách dozvíte o leteckých náletech v okolí.
Abych se zbavila pocitů frustrace a taky něco dělala, když zrovna nepracuji, běhám na běžeckém pásu s výhledem na pytle s pískem umístěné v oknech.
Mnoho lidí si tyto restrikce může vyložit tak, že jsem se vzdala své svobody a žiji ve velice těžkých podmínkách. Ale pro mě je to příležitost navázat kontakty, získat nové přátele a objevit radost, i když nežiji v přebytku. Při tom všem se učím vážit si menších, a řekla bych i důležitějších věcí v životě.
A hlavně si myslím, že jsem pocítila neuvěřitelnou schopnost nás lidí přizpůsobit se i za nepříznivých podmínek.
Krajina je tady nádherná. Při jízdě po úzkých a klikatých silničkách pozorujete nekonečné hory a údolí s vyschlou a drsnou pouští. Jak s přicházejícím obdobím dešťů začíná pršet, vidíte, jak se barva údolí postupně mění na zelenou. Občas na cestě potkáte stáda velbloudů nebo osamělého osla.
Muži nosí tradiční oblečení s arabskou dýkou „jambiya“ přivázanou u pasu a šátky na hlavě – obraz, který mi v mnoha ohledech připomíná britský film Lawrence z Arábie.
Jako epidemioložka sbírám data a provádím analýzy na základě informací o pacientech. V Jemenu se zaměřuji na data související s nákazami, jako jsou cholera nebo záškrt.
Výsledky analýzy nám umožňují identifikovat geografické oblasti, z nichž pocházejí pacienti s různými nemocemi. Díky tomu lze mapovat „hotspoty“ epidemií.
Vidíme, kde je nejvíce potřeba naší pomoci i které skupiny obyvatel (jejich věk a pohlaví) jsou nějakou chorobou nejvíce ohrožené.
Epidemiologii také používáme, abychom monitorovali výskyt a vývoj nemocí, což nám pomáhá porozumět tomu, jak se šíří. Vidíme, zda dochází k nárůstu nebo poklesu. Sledování potřebných dat nám pak dává schopnost efektivně reagovat.
Například vidíme-li, že v jedné oblasti se výskyt nemoci snižuje, můžeme naše týmy přesunout do jiné oblasti, kde budou potřebnější.
Moje práce je opravdu pestrá. Některé dny pracuji v místních nemocnicích s našimi spolupracovníky, abych pochopila jejich způsob sbírání informací. Jindy vyjednávám, jak spolupracovat na sledování dat s místními institucemi nebo přijímat a školit nové zaměstnance.
Marissa Gripenberg