Příběh Marie Vincent: „Začínám znovu od nuly”

„Nejdřív jsme na ebolu vůbec nevěřili,” říká Marie-Vincent, která byla nedávno propuštěna z ebolového centra Lékařů bez hranic ve městě Bikoro v Demokratické republice Kongo. Vyhrála boj s ebolou poté, co celá její rodina onemocněla.

Marie-Vincent neví, kolik jí je let. Vypadá tak na šedesát a už toho v životě určitě hodně zažila. Příběh boje její rodiny s ebolou začíná onemocněním Charlese, jednoho z jejích jedenácti dětí.

Charles pracoval jako ošetřovatel v odlehlém zdravotnickém centru v malém městečku Itipo vzdáleném asi 170 kilometrů od Mbandaky, hlavního města provincie Equateur v Demokratické republice Kongo. Do Itipa vedou prašné cesty plné rozbitých mostů. Itipo je místem, odkud se začala šířit současná vlna eboly.

Charles se roky staral o pacienty s nemocemi, jako je malárie, průjem a podvýživa. Také pomáhal těhotným ženám v rámci předporodní péče a při komplikovaných porodech. Zemřel 9. května, tedy den poté, co byla v zemi oficiálně potvrzeno šíření eboly. Zřejmě zemřel na ebolu, ale před smrtí nebyl na virus testován. S jeho tělem po smrti zacházeli s tradičním respektem a péčí. Omyli ho a odvezli zpátky do jeho rodné vesnice, kde byl tradičně pohřben.

V následujících dnech dopadl virus plnou silou na Charlesovu rodinu a jeho kolegy, kteří se o něj po dobu jeho nemoci starali.

Začali jsme věřit tomu, že je to opravdu nemoc a ne kletba.

„Ve chvíli, kdy nám ostatní zdravotníci řekli, že se máme od Charlese držet dál, jsme začali tušit, proč onemocněl,” říká Marie-Vincent a dodává: „Stejně jsem se o něj ale starala dál, protože matky vždy pečují o své nemocné syny.” 

Těla osob, které zemřely na ebolu, jsou extrémně infekční. Několik dní po Charlesově pohřbu Marie-Vincent a další členové její rodiny onemocněli.

„Brzy po pohřbu nám začalo být špatně. Měli jsme horečku, průjem a zvraceli jsme. Začali jsme věřit tomu, že je to opravdu nemoc a ne kletba. Taky už se ke mně donesly zprávy o ebole a záhadných úmrtích v okolních vesnicích. Ale předtím jsme prostě nic nevěděli.”

Velice brzy se stav Marie-Vincent hodně zhoršil a odvezli ji proto na testování. Postupně onemocněl i její nejstarší syn, jeho žena, poté další syn a další příbuzný. Následovala Charlesova těhotná žena, jeho dva synové a snoubenka jeho dalšího syna, u kterých se objevila horečka. Celou rodinu převezli do tranzitního ebolového centra Lékařů bez hranic v Itipo. Testování u nich prokázalo přítomnost viru, a tak jsme je přemístili do centra pro léčbu eboly ve městě Bikoro, vzdáleného několik hodin.

Následující týdny strávila rodina v léčebném centru. Společně tam bojovali s příznaky nemoci i se strachem.

„Personál byl moc milý. Dělali všechno proto, abychom přežili,” říká Marie-Vincent. „Moc nás povzbuzovali, abychom uvěřili tomu, že přežijeme, i když už jsme to chtěli vzdát.”

MSF

Bohužel vnuci Marie-Vincent (synové Charlese) i mladá snoubenka jejího dalšího vnuka ebole podlehli. Charlesova manželka se sice později uzdravila, její nenarozený syn však nepřežil. Virus Ebola přešel přes placentu, kde nepůsobí imunitní systém matky, a nemůže ji tak chránit.

„Uzdravila jsem se, ale doma mi nic nezůstalo. Všechno, co jsem měla, spálili. Jsem stará, ale musím začít znovu od začátku. A začínám dneska,” řekla Marie-Vincent.