Příběhy z libanonské Šatíly

Na konci roku 2018 navštívila Ella Baron, karikaturistka pracující pro britský Guardian, naši kliniku v libanonském uprchlickém táboře Šatíla. Na základě svědectví pacientů, většinou syrských žen, a pracovníků Lékařů bez hranic vytvořila tyto ilustrace.

Ella Baron

PACIENTKA: Jaká je moje pozitivní vzpomínka na Sýrii?  Noc po mých posledních zkouškách na univerzitě. Všichni jsme šli do parku, grilovali jsme a odpočívali.

PSYCHOLOG LÉKAŘŮ BEZ HRANIC: Dobré vzpomínky nám pomáhají, když je nám těžko. Doporučuju věnovat každý den chvilku vzpomínkám na lidi a místa, která jsme ztratili. Ale abychom mohli maximálně těžit z přítomnosti, je důležité přijmout skutečnost, že do minulosti se vrátit nemůžeme.  

Ella Baron

PACIENTKA: Doma nás bylo jedenáct. Když mi bylo třináct, musela jsem začít vydělávat. Pracovala jsem ve skladu na okraji Šatíly, třídila jsem tam oblečení. Mému zaměstnavateli bylo 45 let. Jednou v noci, když jsem tam byla sama, mě znásilnil. Nemohla jsem to nikomu říct, abych nezpůsobila mojí rodině skandál. Sestra si všimla modřin, které jsem měla, a řekla to rodičům. Odvezli mě na kliniku Lékařů bez hranic.

Ella Baron

PACIENTKA: Poté, co na náš dům dopadla bomba, uvázla jsem uvnitř. Nemohla jsem nic dělat – sledovala jsem, jak mi celá rodina umírá před očima. Moje matka, sestra, mé dvě děti umíraly a já jsem nic neudělala. Od té doby, co jsme přijeli do Libanonu, trávím většinu času doma s dětmi. Je to už skoro 5 týdnů, co jsem naposledy byla venku.

PSYCHOLOG LÉKAŘŮ BEZ HRANIC: Pokouším se jí pomoci zbavit se viny. Vysvětluju jí, že její rodina by pochopila, že nic udělat nemohla. Mluvíme opakovaně o rozdílu mezi „zapomenout” a „jít dál”.

Ella Baron

PACIENTKA (K ILUSTRÁTORCE): Jestli mě budete kreslit, chtěla bych vypadat jako dáma. Nekreslete mě v těhle pytlovitých kalhotách.

PORODNÍ ASISTENTKA LÉKAŘŮ BEZ HRANIC: Je to kluk nebo holka? To je první otázka, která padne na každém ultrazvuku. V případě, že žena čeká holčičku, může to způsobit napětí v její rodině. Proto vždycky říkáme, že nevíme. Říkám, že prioritou je zdraví dítěte. Ukážu jí tělíčko, kde má nohy, ruce, obličej. Nechám ji poslechnout srdíčko. Pokaždé, když asistuji u porodu, mám velkou radost, ale občas je to docela náročné. Jednou jsem se setkala s dvanáctiletou holčičkou, která čekala své druhé dítě.

Ella Baron

PSYCHOLOG LÉKAŘŮ BEZ HRANIC: Někdy přirovnávám vyrovnávání se s traumatem k otevírání nacpané skříně. Když otevřete dveře, vypadne na vás spousta zašmodrchaných věcí a nepořádku. Před tím, než je znovu poskládáte, musíte je projít a protřídit.

Ella Baron

PSYCHOLOG LÉKAŘŮ BEZ HRANIC: Práce je tady náročná. Když potřebuju pauzu, vylezu na střechu naší kliniky. Když se rozhlédnete kolem, vidíte, kolik je tady ptáků – a lidi je krmí. Zvláštní, když sami mají tak málo. Možná v tom spatřují kus svobody.

Ella Baron

PACIENTKA: Moji šestiletou holčičku unesli, když se vracela ze školky domů. Můj manžel je ve vězení kvůli dluhu, takže jsem na své děti sama. Nemám čas doprovázet je na cestě ze školy.

Lékaři bez hranic působí v uprchlickém táboře Šatíla od roku 2013. V současnosti na místě provozují kliniku primární péče a zdravotní centrum pro ženy, ve kterých poskytují bezplatnou lékařskou pomoc, včetně péče o pacienty s chronickými onemocněními, očkování, psychologické péče nebo péče o reproduktivní zdraví. Zároveň spolupracují s místními a mezinárodními organizacemi na vytváření efektivního systému převozů závažných případů.