Resuscitujeme dvě děti najednou. A v tom nesou další...

Severovýchod Nigérie už deset let sužuje konflikt mezi armádou a ozbrojenci. Zemřely kvůli němu tisíce lidí – ať už kvůli násilí, podvýživě nebo nemocem, jež jsou v podstatě léčitelné. Pokud se nemocným dostane (včas) zdravotní péče. A to je v tomto regionu, zejména kvůli bezpečnostní situaci, často problém. “Pro řadu lidí není jednoduché se do naší dětské nemocnice v Maiduguri dostat, proto k nám často přinášejí děti pozdě," píše zdravotní sestra Lékařů bez hranic Martina Jurigová ve svém blogu.

Další ranní hlášení. Pár unavených sester a lékařů nám předává směnu. Za noc asi čtyřicet konzultací, dvacet příjmů, pár pacientů jsme přeložili jinam, krevních konzerv máme dost, počet případů malárie roste. Sice zatím zvolna, ale je jasné, že s přicházejícím obdobím dešťů se brzy nezastavíme. A to ještě doufáme, že těch pár případů cholery, co sem tam obdržíme, nepropukne v epidemii. Jeden by se radoval, že epidemie spalniček zvolna končí, ale na dveře už nám klepou další problémy. Ale jsme připraveni. Snad.

Včera přes den ani během noci nikdo neumřel. To je asi jediné, co je na ranním hlášení neobvyklé. Pro celou řadu lidí totiž není jednoduché se sem, do naší dětské nemocnice v nigerijském Maiduguri, dostat, proto k nám často děti přinášejí až velmi pozdě a mnohdy už toho moc nezmůžeme.

Najednou se rozrazí dveře a naše pediatrička Valentina, společně s týmem sester v zádech, přináší v náručí dítě z JIPu a pokládá ho na resuscitační lůžko. Přestalo dýchat, má i pomalý tep. Začnou mu stlačovat hrudník, dýchat do dítěte ambuvakem. V tu chvíli poznávám, že je to chlapeček z třetí postele. Vlastně už včera odpoledne jsem se bála, že nepřežije noc. Stejně jako dvě další děti vedle něj. Bohužel už jsme pro ně udělali všechno, co jsme mohli a nezbývá nám nic než doufat.

Poslouchám zbytek hlášení a koutkem oka pozoruju Valentinu a zbytek týmu, jak resuscitují. Jde jim to dobře, je jich tam dost, tak se jim tam nebudu plést. Víc lidi občas v kritické situaci znamená jen větší zmatek.

Konec hlášení. Chlapeček na resuscitačním lůžku mezitím začal zase dýchat a má i docela normální tep. Hurá. Teda, jen opatrný a nesmělý hurá. Kdo ví, jak dlouho to vydrží, má těžkou meningitidu, takže jeho stav je pořád dost vážný. Necháme ho pro jistotu nějaký čas na resuscitačním lůžku, kdyby se situace opakovala. Jak dlouho? Ideálně by měl být monitorovaný pořád, tady bude monitorovaný tak dlouho, dokud nám na pohotovost nepřinesou další dítě, které to bude potřebovat víc. No nic, tady na něj dohlídne personál z pohotovosti, je čas se podívat na JIP, která je hned vedle.

Cože, třetí dítě?

Sotva otevřu dveře, slyším zlověstný zvuk odsávačky. To nikdy nevěstí nic dobrého. Odhrnu závěs a vidím na resuscitačním lůžku další dítě, které se právě snaží oživit. No jasně, bylo mi divný, proč toho prvního chlapečka přinesli na resuscitační lůžko na pohotovost, když ho mají tady, ale nějak mi nedošlo, že můžeme mít dvě resuscitace naráz. Tak je sotva osm ráno, co byste ode mě chtěli za chytré úvahy…

Než se stihnu rozkoukat, najednou vidím, jak k nám přináší další dítě. Cože, třetí? Poznávám chlapečka s těžkou formou malárie, posledního z té trojice, o kterého jsem si včera večer dělala starosti. Položí ho na lůžko, Valentina mu přiloží stetoskop na hrudník, podívá se na mě a zakroutí hlavou, srdce nebije. Do prdele. Potřebujeme další ambuvak.

Na JIPu ale máme jen jeden, který pravě teď používá tým vedle nás, na běžných lůžkách žádný nemáme.. Nedá se nic dělat, potřebuju ten z pohotovosti. Strašně doufám, že toho chlapečka tam právě taky neresuscitují, protože jestli jo, jsme v háji.

Stlačuju hrudník a počítám nahlas

Rozrazím dveře a uleví se mi. Je na kyslíkový masce, dýchá sám, saturaci má dobrou. Uf. Beru z jeho lůžka ambuvak, rychle ho napojuji na kyslík a podávám ho Valentině, masírujeme hrudník a už to jede podle zaběhnutého scénáře, někdo hlásí čas, někdo připravuje adrenalin. Na okamžik pomyslím na to, co budeme dělat, jestli ten první chlapeček teď přestane dýchat. Ale hned tu úvahu zarazím. Odpověď je jasná: umře. Radši na to nebudu myslet a budu prostě jen doufat, že se to nestane.

Stlačuju hrudník a počítám nahlas, Valentina dýchá do dítěte ambuvakem. Téměř synchronně s týmem na druhé straně lůžka. Ohlídnu se přes závěs na JIP. Na první a druhé posteli nehybně sedí dvě matky a se strnulým výrazem na nás upírají své pohledy. Hned sklopím zrak, nedá se to snést. Zvlášť, když už resuscitujeme skoro dvacet minut a začínáme tušit, že to nikam nevede.

Tým vedle nás právě přestal. Už to bylo dlouho, srdce furt nebije, zornice jsou rozšířený. Nedá se už nic dělat. Zatímco my stále resuscitujeme, dívám se na bezvládný tělíčko vedle a stále si odmítám připustit, že za chvíli už budeme mít na tom lůžku takový tělíčka dvě.

Chce se mi brečet. Vlastně už brečím.

Už je to skoro třicet minut, za chvíli to budeme muset ukončit. Mozek už je poškozenej kvůli nedostatku kyslíku. “Tak dobře”, nadechne se Valentina, když skončíme poslední sérii masáže hrudníku. Bere do ruky stetoskop, přikládá ho na hrudník a po tvářích se jí kutálí slzy.

Pečlivě poslouchá, jestli uslyší ozvy srdce. Zavrtí hlavou. Nic. Zvedne hlavu, otočí se na sestru, co stojí vedle: “Zavolejte matky.”

Nemocnice Lékařů bez hranic ve čtvrti Gwange v nigerijském městě Maiduguri je pediatrické zařízení, které jako jedno z mála v oblasti poskytuje lékařskou péči bezplatně. Nemocnice je spádová pro zhruba 1,8 milionů lidí. Lékaři bez hranic v ní léčí řadu různých nemocí u dětí - nejčastěji malárii, respirační onemocnění, průjmová onemocnění, spalničky či meningitidu. Od ledna do června 2019 ošetřili na pohotovosti přes osm tisíc pacientů, z nichž takřka pět a půl tisíce přijali do nemocniční péče. Z přijatých dětských pacientů jich 65 procent bylo ve vážném stavu.

Blog nejprve vyšel na Aktuality.sk.