Rozhovor s logistikem Jaroslavem Volšickým: Na misi je svět mnohem reálnější i se svými prohrami či výhrami.

Co tě vlastně přivedlo k nezisku?  

Od konce března 2015 jsem pomáhal jako dobrovolník stavět školu v nepálském podhůří Himálaje. 

Nepál jsem tou dobou podporoval už několik let prostřednictvím rozvojové činnosti, ale vše to vždy bylo jen „po práci", v rámci dovolených a náhradního volna. 

Když se mi tam pak 25. dubna pod nohama roztřásla země v regionu druhým nejsilnějším zemětřesením za posledních sto let, propojilo mě to s místními ještě silnějším poutem. Cítil jsem, že musím najít cestu, jak zůstat a pomoci.  

Nakonec jsem tam s programem obnovy poničených budov působil na pár měsíců u jedné malé české neziskovky. Byla to výborná medicína na mé vyhoření! 

Jak jsi našel cestu k Lékařům bez hranic? 

O Lékařích bez hranic jsem předtím mnoho nevěděl, jestli vůbec něco. To se ale velmi rychle změnilo, viděl jsem jejich pomoc totiž přímo v terénu, na nepálském venkově, a byl jsem ohromen. Řekl jsem si, že takhle profesionálně bych to sám taky rád jednou uměl... 

I když mě to s tou neziskovkou soustředící se na Nepál díky rozmanitosti práce hodně naplňovalo, považoval jsem se spíš jen za "zapáleného amatéra". Po splnění všech vytyčených úkolů jsem přirozeně chtěl víc. 

Proto jsem se na začátku roku 2016 přihlásil do výběrového řízení na logistika u Lékařů bez hranic. Nečekal jsem, že jím projdu, ale to už je jiný příběh...  

I když nejsi přímo zdravotník, vnímal jsi dopad své práce na místě? 

Pro představu: chce-li někdo vyrazit ze základny do nemocnice, potřebuje dopravní prostředek.  A ten často řídí logistik. Ten samý logistik zajistí, že i uprostřed pouště je dostatek nafty a náhradní díly pro generátory a auta.  

Logistik nejen monitoruje bezpečnost, dováží materiály a léky, ale také převáží pacienty. Superhrdina logistik má na starosti i to, aby se vypralo nemocniční prádlo, bylo navařeno pro hospitalizované či byl dostatek vody. 

Všichni hrajeme nezastupitelnou roli. Zdravotníci jsou špičkou ledovce, my ostatní – logistici a finanční a personální koordinátoři – jsme ti ‚neviditelní' pod vodou, bez kterých by se ale kra převrátila. 

Jaké vzpomínky máš na svojí první misi? 

První mise, kdy jsem byl poblíž bojů o irácký Mosul, pro mě byla zážitkem z jiného světa. I teď se ještě divím, že jsem poté jel na další! Nakonec jsem kolem sebe naštěstí našel pár správných lidi, se kterými jsem to mohl rozebrat. S odstupem času už mi to tak složité nepřipadá.  

Momentálně mám za sebou více než deset misí o různých délkách, v rozličných prostředích a diametrálně jiných náplních. Poznal jsem přitom kolegy ze všech kontinentů. Takové zkušenosti jsou k nezaplacení. Navíc si z každé mise vždy přivezu alespoň jedno přátelství. I to je pro mě jednou z motivací se na mise vracet.  

Co pro tebe osobně bylo největším přínosem? 

Co rozhodně vyčnívá je schopnost komunikovat. Mám sice stále hodně co dohánět, ale představte si mě před rokem 2016... a dnes, jak řídím třeba i stočlenný tým. To přes počítačové programy úplně nejde. 

Určitě se mi za těch pár let o hodně zmenšila moje ochranná bublina. Jsem méně náročný, co se týče základních věcí, jako je, kde spím, co jím, i když jsem si myslel, že díky cestování to již více nejde.  

Co bys poradil někomu, kdo by s Lékaři bez hranic rád vyjel jako logistik? 

Nikomu bych se obecně radit neodvážil. Já například miluji cestování a poznávání kultur, zejména těch, které jsou z Čech daleko. Pronikám do reálií a louskám regionální i geopolitické složitosti. 

A když to i pomůže lidem v nouzi, to je třešní na vršku mého dortu. Kdo to má podobně, ať neváhá...