Ze spolupracovníka Lékařů bez hranic jsem se stal uprchlíkem

Jasim dříve pracoval pro Lékaře bez hranic v Myanmaru. Jako Rohing zažil léta násilí, perzekuce a dokonce únos svého syna. V září 2017 utekl ze svého domova do Bangladéše a přidal se ke stovkám tisíc uprchlíků, kteří žijí v uprchlickém táboře Kutupalong.

Život v Myanmaru

Neumíte si představit, jak těžké je žít v Myanmaru. Vždycky se k nám chovali jinak než k ostatním. Všechno nám zakázali.

Vzdělávat se mohly jen budhistické děti. Pro muslimy nebyli k dispozici žádní učitelé, a tak jsme si je museli hledat sami. I když jsme je ale našli, řekli nám, že vyučovacím jazykem musí být bengálština.

Od roku 2012 nemohou Rohingové, ani když uspějí u zkoušek, studovat na univerzitách.

Pablo Tosco-Angular

Pohled na uprchlický tábor Kutupalong v Bangladéši.  © Pablo Tosco/ Angular

Sám jsem chodil do školy velmi krátce – vyhodili mě. Odešel jsem do Bangladéše a učil se anglicky. Potom jsem se vrátil zpátky do Myanmaru. Chtěl jsem se stát tlumočníkem v humanitární organizaci. V roce 2012 jsem se dozvěděl, že Lékaři bez hranic hledají tlumočníka do projektu v severním Rakhinském státě v Maungdaw. Rozhodl jsem se o práci ucházet. Brzy jsem se stal supervizorem v oblasti duševního zdraví, potom jsem byl součástí mobilního týmu zaměřeného na HIV a později jsem pomáhal školit komunitní spolupracovníky.

Únos

Pak se stalo něco strašného. V roce 2014 unesli mého nejstaršího syna, kterému bylo 14 let, a prodali ho překupníkům. Můj syn strávil 34 dnů na lodi bez jídla a pití. Když připluli do Thajska, zavolal mi – překupníci chtěli za jeho propuštění téměř 45 tisíc Kč. Řekli, že pokud nezaplatím, tak mého syna prodají na rybářské lodě a už ho nikdy neuvidím. Můj syn měl v zajetí v Thajsku denně k dispozici půl litru vody na pití a hygienu, trochu rýže a malou rybu. Udržovali je záměrně zesláblé, aby nemohli utéct. Hlídači měli zbraně. Mnoho lidí tam umřelo a jejich těla pak pohodili do džungle.

Podařilo se mi dát dohromady peníze a mého syna nakonec propustili. Teď žije v bezpečí v Malajsii.

Rozhodnutí odejít

Pokud jde o mě, v Myanmaru jsem se necítil v bezpečí. Mezi vládou a muslimy bylo mnoho konfliktů. Úřady mě hledaly, třikrát přišly ke mně domů.

V roce 2017 se to stalo znovu. Z mého domu, který byl blízko u řeky, jsem mohl pozorovat, jak napadli a zranili dvacet lidí. Začal jsem se ještě víc bát. V září jsem se rozhodl, že s rodinou opustíme zemi. Abychom se dostali k řece Naf na hranicích Myanmaru a Bangladéše, museli jsme přejít malou říčku, kde bylo kontrolní stanoviště, a dál se prodírat trním a křovím v buši. Byla půlnoc a kolem dokola bylo mnoho ozbrojených stráží. Hodinu a půl jsme se velice pomalu a opatrně pohybovali křovím, abychom nevzbudili žádný rozruch. Kdyby nás uslyšeli, stříleli by po nás.

Pablo Tosco-Angular

Nově příchozí do tábora Kutupalong. © Pablo Tosco/ Angular

Řeku Naf jsme přepluli na malém člunu, který byl normálně určen asi pro dvacet  lidí. Nás tam ale bylo namačkáno sto. Bočnice člunu vyčnívaly jen asi půl palce nad hladinu. Konečně jsme dopluli na ostrov Shah Parir v Bangladéši.

Bangladéš nebyl připraven na to, že během jednoho měsíce sem přijde půl milionu lidí, ale i tak jsme od místních obyvatel i úřadů cítili vstřícné přivítání. Brodili se vodou směrem k nám, aby nám pomohli přenést naše věci.

Stal jsem se uprchlíkem

Další den jsme se vydali na cestu do uprchlického tábora Kutupalong. Bylo to strašně náročné, protože na cestě tam bylo příliš mnoho lidí. Všichni nesli svoje věci, děti plakaly, neměli jsme jídlo, všichni byli unavení. Silnice byla ucpaná auty a motorkami, lidé leželi na kraji cesty. Toho dne, poprvé a naposledy v mém životě, mě ovládly hrozně silné emoce.

Řekl jsem: „Umřu tady“. A celou noc jsem plakal. Naštěstí jsme v táboře pro registrované uprchlíky měli příbuzné. Umožnili nám přenocovat v přístřešku. Obydlí bylo velmi těsné, ale alespoň jsme byli uvnitř a nemuseli jsme spát na cestě. Potom jsem na měsíc pronajal místnost a později postavil vlastní obydlí.

Život v táboře není lehký. Je to tu přeplněné a špinavé. Lidé nemají ani to nejnutnější. Nemůžete zůstat, nebo odejít, jak sami chcete. Problémem je také bezpečnost. Odehrávají se tady únosy i zabíjení, ačkoli nevíme, kdo za nimi stojí.

Ale moje největší obavy se týkají vzdělání mých dětí. Formální vzdělávání v táboře neexistuje, což ničí jejich budoucnost. Moje žena navíc pořád myslí na to, co bylo. Před dvěma lety jsme si v Myanmaru postavili dům a investovali do něj všechny naše peníze. Strašně rádi bychom se tam vrátili, až se situace spraví, ale teď to nejde. Lidé jsou stále ještě na útěku. Jak se můžeme vrátit?

Jasim není pravé jméno, bylo změněno na žádost pisatele.