Životy pronásledované násilím

Od roku 2014 je oblast Diffa v jižním Nigeru v zajetí ozbrojeného konfliktu: 250 tisíc lidí, z toho více než dvě třetiny dětí, muselo opustit své domovy. Boje, útěk i odloučení měly ničivý dopad na jejich životy.

Hindatou, Anas, Mariam a Issa patří mezi děti přímo postižené otřesným násilím. Všichni se zúčastnili programu psychologické péče, který Lékaři bez hranic provozují v Diffě. Toto jsou jejich příběhy.

Hindatou

Hindatou je 23 let a má dva mladší sourozence: 14letého Mohammeda a 13letou Halisu. Ze severní Nigérie je unesla ozbrojená skupina a několik měsíců je držela v zajetí, dokud se jim nepodařilo uprchnout a znovu se setkat s částí rodiny. Hindatou nám vypráví svůj příběh odloučení a nejistoty.

Juan Carlos Tomasi-MSF

 „Předtím [než vypuklo násilí] jsme měli majetek, měli jsme všechno. Náš otec pěstoval proso, rýži a kukuřici na rozlehlých polích. Válka nás připravila o všechno. Mnoho lidí z naší vesnice bylo zabito. Několik příbuzných zemřelo žízní, když jsme na útěku před konfliktem museli jít čtyři dny bez vody.

Ozbrojená skupina mě unesla společně s mými třemi bratry a malou sestřičkou. Únosci chtěli, abych se za některého z nich provdala. Protože už jsem byla vdaná, odmítla jsem. Hrozili, že mě zabijí, pokud nebudu s novým sňatkem souhlasit, ale zůstala jsem silná. Na deset dní mě uvěznili, aby mě vyděsili. Naštěstí, dříve než mi našli manžela, se mi podařilo s Halisou a Mohammedem uprchnout.

Nejprve jsme šli do Toumouru [vesnice v Nigeru, poblíž hranice s Nigérií] a pak do Kindjandi. Našli jsme naše rodiče a další příbuzné. Teď nás je z rodiny deset. Stále nevíme, co se stalo s mými dvěma bratry, které také unesli, ale nepodařilo se jim uprchnout spolu s námi.

Mám dvě děti a vychovávám je sama, protože můj manžel odešel do Nigérie shánět obživu. Občas spolu telefonujeme. Čas, který jsme strávili v zajetí ozbrojenců, nechal na bratrovi i sestře následky. Když je sestra ve skupině lidí, je v pořádku, ale když zůstane o samotě, hlavně v noci, má noční můry. Je neustále neklidná.

Bratr také trpí nočními můrami, protože byl svědkem toho, jak ozbrojenci zabíjeli lidi: přímo před ním zabili muže a ženu. Přišli jsme sem, abychom našli způsob, pokud nějaký existuje, jak by mohl být zase v pořádku.“

Anas

Dvanáctiletý Anas se svými rodiči opustil Nigérii před čtyřmi lety. Anasovi rodiče byli živnostníci a rodině se vedlo dobře, ale kvůli konfliktu se museli všeho vzdát. Anas má šest sourozenců. Před deseti měsíci odešel jeho otec do Čadu, aby se pokusil najít práci a mohl rodinu podporovat.

Juan Carlos Tomasi-MSF

Dvanáctiletý Anas ©Juan Carlos Tomasi / Lékaři bez hranic

Anasova matka nám řekla: „Když napadli naše město, museli jsme uprchnout. Všude byli mrtví a zoufalí lidé. Mého synovce zastřelili. Syn viděl, jak ozbrojenci zabíjeli lidi, viděl mrtvá těla. Všechno to viděl na vlastní oči. Když o tom přemýšlí, pláče. Kvůli těmto zkušenostem nechtěl být mezi lidmi a také přestal jíst. Někdy dokonce ani nevnímal, když ho člověk oslovil jménem.

Poté, co se zapojil do programu Lékařů bez hranic, se jeho stav začal zlepšovat. Zase jí a hraje si s kamarády. Když teď slyší své jméno, reaguje. Jeho starší bratr prožívá stejné problémy. Musím ho také přivést do programu.“

Mariam

Desetiletá Mariam ztratila kontakt s rodiči i sourozenci, když prchala před útokem spolu se svou babičkou, která se s námi podělila o jejich příběh.

Juan Carlos Tomasi-MSF

„Jsem Mariamina babička. Uprchly jsme z naší vesnice, protože na ni zaútočili. Některé členy rodiny zabili a jiné unesli. Mariam to všechno viděla, viděla i mrtvoly. Při útěku ztratila kontakt s matkou, otcem i sourozenci a do dneška stále neví, co se s nimi stalo, ani jestli jsou vůbec naživu.

V Kindjandi je život těžký: Už nemůžu pracovat, nemáme co jíst a není tu nikdo, kdo by nám pomáhal. Mariam musí žebrat o jídlo. Jednoho dne ji nějaký muž zavolal jménem a odvedl pryč. Zdrogoval ji a znásilnil. Nakonec dokonce strávila noc v jeho domě. Bez ustání jsem ji hledala, ale bez úspěchu. Druhý den ráno ji jedno dítě poznalo a přivedlo domů. Nedokázala přestat plakat.

Nakonec jsme se dostaly sem a konečně má nějakou péči. Stále potřebuje pomoc. Potom co se stalo, už nic není jako dřív.“

Issa

Desetiletý Issa a jeho babička jsou uprchlíci z Nigérie. Issu drželi šest měsíců únosci, než se mu podařilo uniknout a znovu se shledat s babičkou, která nám vyprávěla jejich příběh.

Juan Carlos Tomasi-MSF

„Do naší vesnice přijeli ozbrojenci z Boko Haram a začali střílet, takže jsme museli uprchnout. Skupina Issu unesla, protože byl sám. Muži z Boko Haram se ho zeptali, kam jde. Odpověděl, že hledá své rodiče, a oni mu slíbili, že ho vezmou domů.

Nakonec u nich zůstal šest měsíců. Nemohla jsem ho najít. Nemohla jsem jíst ani spát – jen jsem plakala a myslela na něj. Když jsem svého vnuka konečně našla, byla jsem velice šťastná. Je to jediný člověk, který mi na světě zbyl.

Spolu s Issou unesli i chlapce, který kouřil, a někdo z Boko Haram ho uviděl držet cigaretu. Kouření bylo zakázáno, a tak ho zabili. Issa to viděl.

Jednoho dne, když se členové Boko Haram ukrývali kvůli letadlu, které prolétalo poblíž, využil Issa příležitost a utekl jim. Po cestě potkal Fulby [etnická skupina žijící v oblasti afrického Sáhelu], kteří ho vzali do Toumoru [vesnice v Nigeru, poblíž hranice s Nigérií]. Tam řekli, že se našel ztracený chlapec, který hledá své rodiče.

Nakreslili můj obrázek a někdo mě poznal. Tak jsme se znovu shledali. Od té doby je ale neklidný.

Když ráno odejde z domu, nevrátí se zpátky. Musíte ho přivést domů. Moc se o něj bojím, protože ani nevím, kam chodí, když tu není.“