Blog pacientky: Touha přežít

Je mi třicet let a bydlím v Epworthu, osadě vzdálené 12 kilometrů od Harare, hlavního města Zimbabwe. Jsem svobodná matka a mám dvě děti – patnáctiletého chlapce a osmnáctiměsíční dívku. Onemocněla jsem multirezistentní tuberkulózou (MDR TB) a s podporou Lékařů bez hranic na ni beru léky.

Zatím jsem zvládla léčbu injekcemi, která trvala osm měsíců: od 2. března 2015 do konce října 2015. Abych dokončila celou terapii, musím ještě osmnáct měsíců užívat prášky – každý den od pondělí do soboty. Volno mám jen v neděli, kdy je brát nemusím.

Příběh o mém uzdravení začíná dnem, kdy mě můj syn vzal do nemocnice poté, co jsem začala trpět silnými bolestmi v jedné noze. Lékaři vyšetřili každou část mého těla a provedli několik testů. Nakonec mi oznámili, že jsem onemocněla multirezistentní tuberkulózou. Řekli mi, že bych mohla nakazit další lidi, a proto mě poslali do nemocnice Nazaret v Harare, kde jsem byla hospitalizována na dva týdny. Potom jsem se vrátila do Epworthu, kde jsem měla dostávat injekce na zdejší poliklinice. Léčbu tuberkulózy tu poskytuje Ministerstvo zdravotnictví a péče o dítě s podporou Lékařů bez hranic.

V té době jsem nedokázala sama chodit. Můj syn si proto od sousedů vypůjčil trakař a do nemocnice mě vozil. Takhle jsme to dělali jen dva dny. Pak se Lékaři bez hranic zeptali, kde bydlím, aby mě mohli léčit u mě doma.

Svým autem mi vozili léky až ke dveřím. Sestřičky mi píchaly injekce u mě doma po celých osm měsíců, kdy jsem je musela brát. Teď užívám denně čtrnáct tablet a Lékaři bez hranic mi je pořád vozí až domů.

Už se cítím mnohem lépe a jsem za to Lékařům bez hranic opravdu vděčná. Nemohla jsem chodit bez pomoci, ale tahle humanitární organizace mi koupila chodítko a já se to znovu naučila.

Také najali fyzioterapeuta, který mě učil chodit a pomáhal mi s rehabilitacemi, díky nimž se moje kondice zlepšila. Cvičili jsme spolu nejméně třikrát týdně. Nejprve jsem ani o holi nedošla dál než dva metry, aniž bych se velmi unavila. Vždycky jsem měla poblíž postavenou židli, abych se mohla posadit, když jsem se nemohla dál. Teď už můžu chodit bez pomoci a nosím svou dceru na zádech jako ostatní matky.

Dříve jsem se sama nemohla ani posadit, protože jsem byla moc slabá a bezmocná. Upadla jsem, kdykoli jsem se o to pokusila. Můj syn se mnou chodil před dům, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, ale kdykoli mě přestal podpírat, upadla jsem.

Sama jsem si nedokázala ani dojít na toaletu. Nemohl jsem si uvařit ani se umýt, ale teď už si na toaletu dojdu bez pomoci, sama se umyju, uvařím a zvládnu i pár dalších domácích prací.

Bývaly doby, kdy mi příbuzní chystali pohřeb. Mysleli si, že určitě umřu. Také nevěřili, že přežiji velké množství léků, které jsem měla užívat. Nevěděli, jestli vydržím osm měsíců dostávat injekce. Nejdříve jsem si také myslela, že to nezvládnu, ale dokázala jsem to s pomocí a podporou Lékařů bez hranic.

Sílu mi dodala touha přežít a postarat se o mé děti. Uvědomila jsem si, že můj život závisí na tom, jestli budu užívat léky. Proto jsem je brala pravidelně, bez ohledu na bolesti a vedlejší účinky. Mezi ty patřilo každodenní zvracení po užití prášků. Přesto jsem je polykala každý den, protože na nich záviselo moje přežití. Zdravotní sestry i personál mě podporoval, abych vydržela, dokud zvracení neskončí. Když na to dnes vzpomínám, uvědomuji si, že jsem ušla dlouhou cestu a musím být i dál statečná.

Chci všem říct, ať nepřestávají užívat předepsané léky. Když onemocníte multirezistentní tuberkulózou nebo jakýmkoli jiným druhem této nemoci, musíte akceptovat svůj zdravotní stav a důsledně užívat předepsané léky.