Darujte pomoc
Blog z Jižního Súdánu: Až po uši...
Až po uši...
22. ledna 2013
Moje desetidenní předávka s odcházející sestrou Sally je u konce, takže bych už měla vědět, co že to tady dělám. Abyste si udělali představu, jak moc sebejistá si zrovna připadám ohledně svých znalostí a dovedností, tak můžu jen říct, že jsem měla blizoučko k tomu, abych sebou mrskla na zem, chytla se jí u odletu kotníků a prosila, aby neodjížděla.
Na všem má zásluhu: Bylo to skvělé předání, úžasně zorganizované a důkladné. I Sally byla před devíti měsíci nováček na první misi a přebírala svou práci taky hodně za chodu. O tom všem ale až za chvíli…
Klinika Lékařů bez hranic na první pohled nevypadá zrovna jako nemocnice – asi tucet chatrných budov s plechovými střechami, které spojují pěšiny a chodníčky. Vevnitř ale najdete všechno, co kdy můžete potřebovat pro ambulantní i lůžkovou péči výživového centra pro děti. Jsou tu i dvoulůžkové pohotovostní pokoje, ošetřovací a chirurgické oddělení pro dospělé, operační sál (jen pro pohotovostní chirurgii), mateřské oddělení a porodní sál. Laboratoř se stará o rozbory krve a parazitologii a je tu ještě jedna místnost (nádherně klimatizovaná), kde se v pečlivě udržovaných podmínkách skladují léky a vakcíny.
Nenašli byste tu rentgen nebo CT zařízení, nejsou tu ani žádné přístroje na podporu života nebo dialýzu. Nepípají tu srdeční monitory a není ani kde provádět krevní kultivace nebo doplňovat kyslíkové lahve. Mohlo by se zdát, že Lékaři bez hranic postrádají nóbl vybavení západního světa, tím víc ale mají zkušeností s prací za omezených podmínek. Bible všech zdravotníků je tady Příručka kliniky Lékařů bez hranic – kniha, která člověka provede důkladně základy klinického vyšetření, diagnózy a preskripce u všech známých onemocnění (tedy těch místních). Vzhledem k tomu, že lidé se tu obvykle nedožívají padesátky, neočekávám jediný případ srdečního onemocnění, rozedmy plic nebo cukrovky. Ty jsou přitom na mém domovském pohotovostním oddělení denním chlebem.
Na klinice je taky jednotka intenzivní péče se šesti lůžky –znovu říkám, že si nedokážu představit, že by ho někdo z kolegů z mojí domovské nemocnice poznal! Na oddělení je obvykle jeden zdravotník, ačkoli během mé první noční služby, kdy mě ještě doprovázela Sally, tu byli dva. Leží tu jeden muž po operaci s infekcí, dvě velice nemocná miminka na kyslíku a pětiletá holčička, která měla záchvat a upadla do kómatu, nejspíš kvůli meningitidě. Po pravdě to byla jedna z nejděsivějších nocí, co jsem kdy zažila.
Když se na tu noc podívám zpátky, ty nejsilnější pocity, které jsem zažila, nebyly přesně ty, co jsem očekávala. Strach? Ano. Obavy? Rozhodně. Sympatie? Nastopro… Ale pocit zhnusení?
Trvalo mi 24 hodin, během kterých jsem se ještě třikrát na JIP podívala, než jsme měla čas se nad tím zamyslet. Nebyla jsem zhnusená z toho dítěte – kdo by vůbec mohl? Hnusila se mi ale čelní konfrontace s bezostyšně očividnou nesprávností systému, země a světa, kde může dítě vůbec tolik onemocnět a nic moc se s tím nedělá. V kterékoli zemi na Západě by takové dítě dostalo sedativa, monitorovali by ho, mělo by dýchací masku, zavedený centrální žilní katetr, výživovou sondu a na hlavičce připnutý monitor mozkové aktivity, aby se včas zachytil nástup záchvatu.
Tady se ale záchvatová aktivita dá měřit jen zkouškou tuhosti paží, nebo nadzvednout víčko a sledovat lehounké záchvěvy očí, které prozrazují nástup elektrické bouře zevnitř mozku. Dívala jsem se na Sally a našeho lékaře a učila se: zůstaň klidná, postupuj podle protokolu v knize, podporuj známky života podáváním tekuté výživy a diazepamu, pravidelně pacienta sleduj. Příliš mnoho diazepamu může potlačit snahu dýchat, bude pak mělká a neúčinná. Příliš diazepamu a záchvat bude pokračovat, aniž bychom si ho všimli.
Všichni to v noci nějak zvládli. A já taky. Třebaže jsem byla napjatá, unavená a měla jsem na krajíčku.
V nemocnici budu mít noční službu jen jednou týdně, takže doufám, že takové zážitky pro mě budou výjimkou oproti obvyklému dennímu provozu.
Lékaři bez hranic doufají, že s tím, jak se pomalu ustavuje Jižní Súdán a postupně se tvoří jednotlivá ministerstva, budou moci předat část svých projektů ministerstvu zdravotnictví. Násir (kde působím) je jedno z prvních míst, kde by se to mělo zkusit – právě v prosinci tu došlo k předání oddělení primární péče. To znamená, že ze zdejšího desetičlenného týmu Lékařů bez hranic asi budu jediná, kdo stráví většinu mimo naši nemocnici. Zařízení jihosúdánského ministerstva, kam se teď přestěhovalo ambulantní oddělení kliniky, je vzdálené asi 15 minut cesty autem skrz tržiště. Tady budu trávit hodně času. Pod názvem „ambulantní oddělení“ si představte chirurgickou ambulanci někde v Británii – jen bez objednávání – prostě se posadíte a čekáte. Mám tu na starost devět členů týmu Lékařů bez hranic z řad místních obyvatel. Jsou mezi nimi pracovníci kliniky, kteří ovládají diagnostiku a předepisování léků, a výdejci léčiv, kteří pomáhají s provozem a školí zaměstnance ministerstva zdravotnictví. Všechno funguje dobře. Lékaři bez hranic mají v plánu podporovat předání tohoto oddělení po devět měsíců. Postupně bychom měli předávat čím dál víc odpovědnosti na lidi z ministerstva a potom postupně přidávat další ambulantní zařízení. Pro mě – nováčka v řadách Lékařů bez hranic – to je spíš odrazující vyhlídka. Během prvních dvou týdnů jsem si udělala představu, jak to asi bude hektické – pondělní rána jsou stejná ve všech nemocnicích na celém světě!
(Jen malá připomínka. Ačkoli se snažím být při psaní co nejupřímnější, ze zřejmých etických důvodů – ochrany totožnosti pacientů – musím v tomhle blogu měnit jména nebo je nepoužívat. Děvčata občas budou chlapci, pětileté děti popíšu jako osmileté atd. Jen diagnóza zůstane stejná. Pokud blog čte přímo někdo z mých kolegů, asi poznají konkrétní případ. Všichni ostatní nemají šanci někoho identifikovat.)