Darujte pomoc
Blog z Nepálu: Devatenáctiletý
Iris Leung pracuje v tiskovém oddělení Lékařů bez hranic v Hongkongu. Nedávno navštívila spinální jednotku rehabilitačního centra v nepálské Sanze, kde Lékaři bez hranic už půl roku poskytují rehabilitační péči pacientům zraněným zejména při nedávném zemětřesení. Právě tady se setkala s Birajem.
Jak obvykle vypadá život devatenáctiletého kluka?
Měl by se bavit s přáteli, užívat si bydlení na koleji, získávat nové znalosti a zkušenosti, směle plánovat budoucnost a plnit si sny. Takový měl být i Birajův život, než mu ho zemětřesení obrátilo vzhůru nohama.
Poprvé jsem se s ním setkala na spinální jednotce rehabilitačního centra ve městě Sanga, asi hodinu cesty od Káthmándú. Od vchodu do areálu vedl prudký svah směrem ke třem stanům, které tu zřídili Lékaři bez hranic na pomoc obětem zemětřesení s poraněním páteře a končetin. Když jsem Biraje uviděla, seděl na vozíčku a pokoušel se vyškrábat na vršek kopce, aby se pak bleskovou rychlostí rozjel dolů. To několikrát zopakoval – na tříkolovém vozíku s ručním ovládáním, takže stoupání musel překonat jen s použitím svých bicepsů.
Jak se řítil ke stanům, zničehonic prudce zabrzdil, zvedl předek a postranici vozíku a postavil se na zadní kola. Svižně přehodil ruce, otočil se a představení zakončil elegantním přistáním.
„Jízdu na vozíku zvládáš dokonale!” pochválila jsem ho, protože na mě vážně udělal dojem. Neodpověděl, ale podíval mi do očí, bez emocí, bez výrazu, prudce se otočil a zmizel ve svém stanu. Nepoznala jsem, jestli se styděl, byl smutný nebo jen lhostejný k okolnímu dění, dokud jsem si od Najmy, jeho poradkyně z řad Lékařů bez hranic, nevyslechla jeho příběh.
Když zemětřesení zasáhlo místo v Káthmnándú, kde se právě nacházel, pokusil se dostat se z místnosti, ale zasypala ho padající zeď. Utrpěl vážné poranění páteře a zůstal ochrnutý na dolní končetiny. Po několikaměsíčním pobytu v nemocnici byl spolu s ostatními pacienty přeložen do zařízení následné péče zaměřeného na rehabilitaci, které provozují Lékaři bez hranic.
Začala jsem se o Biraje intenzivně zajímat a pozorně jsem ho sledovala pokaždé, když byl nablízku. Zatímco jiní pacienti se účastnili skupinových aktivit, on se záměrně držel stranou a odmítal se zapojit. Nezajímal se o interakce s ostatními, ani nechtěl být součástí žádné skupiny. „Nevnímá sám sebe jako pacienta.” komentovala to Najma.
Pomalu jsem začínala chápat tu jeho bezvýraznou masku – byl to energický, kreativní mladý muž plný života a fyzické síly a všechny tyto vlastnosti se teď zredukovaly na frajerské kousky s vozíčkem, na které očividně ani nebyl pyšný.
Požádala jsem Najmu, jestli bych s ním mohla udělat rozhovor. Vím, že pro některé lidi postižené následkem úrazu to bývá nepříjemné, zejména pro někoho jako Biraj, mladého a velmi hrdého člověka. Chtěla jsem se proto ujistit, že nebude proti. K mému velkému překvapení okamžitě souhlasil.
Do Káthmándú přijel na přípravný kurz na polytechniku pořádaný jednou místní institucí. Ráno ho jeho strýc chtěl vzít na procházku, ale Biraj odmítl a vrátil se zpátky do postele. „Spal jsem, když začalo zemětřesení. Lidé, stejně jako já, křičeli a utíkali. Najednou jsem měl pocit, jako by na mě spadl obrovský kus skály. Brzy mě pohřbily trosky.” Sousedé z ulice ho vyprostili, ale následující otřes ho znovu zasypal. Trvalo půl hodiny, než byl znovu vyproštěn a převezen do nemocnice.
„Je to zlé. Zbytek života strávím na vozíku. Všechny moje sny jsou pryč. Nikam se nedostanu. Budu muset začít žít úplně od začátku a čeká mě řada problémů.” Biraj mluvil klidně a tiše, s tím svým kamenným výrazem. Skoro jako by vyprávěl příběh někoho jiného. Najednou jsem neměla co říct.
„A co tvoje plány do budoucna?” Krutá otázka. „Rád bych se naučil nějaké technické dovednosti, něco, co můžu dělat i na vozíku. Uvítám jakoukoli příležitost.”
Pokusila jsem se zjistit, kam by Biraj mohl jít po propuštění z rehabilitačního centra. Nepál zrovna nepatří mezi země vstřícné k vozíčkářům, takže oproti dřívějšku bude mít mnohem vetší potíže se kamkoli dostat, nemluvě o možnostech najít si zaměstnání, které by ho uživilo. Když jsem si uvědomila, kolik překážek mu stojí v cestě, přepadl mě pocit beznaděje.
A on řekl: „Hlavou se mi honí černé myšlenky. Ale když jsou všichni ostatní pozitivní, zvládnu to taky.” To mě trochu utěšilo, ale zároveň jsem se neubránila pocitu frustrace z toho, jak málo pro něj mohou Lékaři bez hranic (jakožto lékařská organizace zaměřená především na řešení krizových situací) udělat. Našim pacientům v Sanze jsme poskytli ošetření, péči fyzioterapeuta a základní poradenství, ale vrátit pohyblivost a sny tomuto mladému muži nedokážeme.
„Snažíme se pro něj najít nějaké řešení.” vysvětluje Najma. „Když se budeme hodně snažit, mohli bychom mu pomoci pokračovat ve studiu nebo v tom, co bude chtít.” Dívám se na Biraje, který vyjel ze stanu a pustil se s dalšími pacienty do společenské hry carrom. Zalitý sluncem a zabraný do hry s úsměvem na tváři vypadá jako obyčejný devatenáctiletý kluk.