Darujte pomoc
Blog z Nepálu: Naše kliniky vyrážejí do hor vrtulníkem
Naše kliniky vyráží do hor vrtulníkem
14. května 2015
Během posledního týdne byl čas na psaní hodně vzácný. My zdravotní sestry jsme se střídaly ve vrtulníku: Anne, Mariko a já. Vedly jsme průzkumné mise do dosud nenavštívených oblastí, provozovaly jsme mobilní kliniky a trávily dny na základně, abychom doplnily spotřebovanou výbavu a naplánovaly další práci.
Dny venku v horských vesničkách byly plné radosti (poprvé ve vrtulníku!), zarmoucení i vystřízlivění. Mnoho vesnic v oblasti na severovýchod od Káthmándú srovnala zemětřesení se zemí. Kamenné domy a přístřešky pro zvířata jsou zničené, vzácné sklady jídla a obilí ve vzdálených oblastech pohřbily trosky.
Bez ohledu na těžkosti, kterým obyvatelé čelí, jsme se na všech místech, kde jsme přistáli, setkávali se srdečným přijetím a nesmírnou štědrostí – lidé se smáli a ukláněli se s pozdravem Namasté. Během delších zastávek naší mobilní kliniky nám nabízeli čaj ze svých skromných zásob a v některých vesnicích blízko k tibetské hranici, kde převládá buddhistická kultura, nám dávali bílé hedvábné šály pokryté mantrami jako výraz úcty a vděčnosti.
Navštívila jsem už spoustu vesnic, možná 25 jen za několik dní, kdy jsem vedla průzkum a provozovala mobilní kliniku. Pár útržků a vzpomínek se mi ale silně zapsalo do paměti:
Šlachovitý mladík, asi tak osmnáctiletý, nám vyprávěl, jak nesl vážně zraněnou ženu ze své vesnice. Šel tři hodiny po zničených stezkách a přes sesuvy půdy, aby našel přístupnou cestu, odkud se mohli dostat do nemocnice.
Lidé v malé vesnici, která byla obrovskými sesuvy půdy kompletně odříznuta od okolního světa, si mysleli, že zemětřesení zažili jen oni. Když se od kolegyně Anny dozvěděli o celém rozsahu neštěstí, plakali a byli zděšení zprávou o mnoha dalších oblastech, které byly podobně zničené.
Malý chlapec, který mi lámanou angličtinou a naprosto nevinně s máváním rukou ukazoval, jak viděl domy a stromy během zemětřesení „tancovat takhle a pak zas takhle“. Vyprávěl, jak je jeho dům úplně zničený, takže spí s dvaceti dalšími lidmi v přístřešku pod titěrnou celtou.
Stydlivá světlooká sestra, jejíž zdravotnická stanice šla k zemi i se vším vybavením a která od té doby vyhrabala věci jen na pár základních ošetření. Její nadšení, když dostala velký košík základních léků a obvazového materiálu, se kterým bude moci lidem ve svém okolí pomáhat ještě víc.
Vrásčitý stařík, který si klekl, zkroutil ruce k zemi a volal „Ram, Ram, Ram“ („Bože, Bože, Bože“), když následný otřes zasáhl terasové pole, kde jsme stáli. Zůstal klečet ještě mnoho dalších minut, očividně hluboce otřesený vzpomínkou na první zemětřesení.
Je těžké zpracovat tohle všechno najednou. Je těžké provozovat mobilní kliniku ze dveří helikoptéry, jako v nějaké bizarní pojízdné prodejně. Přehrabujete se v krabicích s léky, posloucháte našeho doktora, který překládá zprávy o nevolnostech a příznacích, provádíte triáž (proces třídění raněných, při kterém se určuje pořadí pacientů pro další léčbu) a snažíte se pracovat s davem. To všechno najednou je intenzivní a znepokojující práce.
Přelety mezi klinikami jsou daleko klidnější. Přestože jsem v Nepálu byla už dvakrát, neměla jsem zatím šanci vidět ho ze vzduchu. A z téhle nové perspektivy je to opravdu dechberoucí země! Monzuny se blíží, takže mraky brání výhledům na vzdálenější hory, ale některé jsou v pozadí stále viditelné, s dokonale čistými bílými vrcholky tyčícími se k modré obloze.
Přímo před námi se rozkládají křivolaké terasy rýžových a kukuřičných polí. Jejich zdi sledují linie kopců mnohem těsněji, než by kterákoliv lidská ruka dokázala nakreslit do mapy. Níže ležící pole svítí jemnou zelení, protože je tam voda nejblíž. Políčka se stoupáním nahoru postupně blednou prašnými odstíny okrově žluté. Úroda ve větších nadmořských výškách je až o polovinu sezóny pozadu.
Dvě největší priority jsou přístřeší a jídlo, v tomto pořadí. Už v polovině května byly každých několik dní těžké děště. S nástupem monzunového období budou takové lijáky každý den a budou pravidelně znemožňovat létání. Náš stávající cíl je dostat se k co nejvíce lidem, dokud je to možné.
Náš logistický tým pracuje přesčas a postupuje ve stopách průzkumných misí zdravotnických týmů, aby distribuoval obrovské množství prostěradel, souprav na stavbu přístřešků, hygienických balíčků a přídělů vysokoenergetických sušenek, předtím než přijde monzunová sezóna.
Doufám jen v to, že se stihneme dostat včas ke každému, kdo to potřebuje.