Jak léčíme podvýživu v Čadu

Ve městě Ndžamena jsem přistála v půl páté ráno. O tři hodiny později mě už čekali v kanceláři Lékařů bez hranic na celodenním úvodním setkání. Osman, řidič Lékařů bez hranic, mě vyzvednul na letišti a odvezl do ubytovny. Když jsme dorazili na místo, usmál se na mě, ukázal mi vchodové dveře a řekl: „Uvidíme se za dvě hodiny.“ Také jsem se usmála, vstoupila do tichého domu a našla svůj pokoj. Jít si lehnout na hodinu mi přišlo jako nesmysl, tak jsem se začala připravovat na poradu. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu… „Jsem v Čadu!“ napadlo mě.

Když jsem před třemi měsíci dostala email, že jsem byla přijata mezi Lékaře bez hranic, byla jsem nadšená jako nikdy. Zdálo se to nemožné. Když mi před třemi týdny přišla zpráva o přiřazení na první misi, pořád jsem tomu nemohla věřit. Teď jsem tu ale skutečně byla, ležela jsem na posteli v Ndžameně a z nějakého důvodu se mi to pořád zdálo nemožné. O pár minut později mě kručící žaludek vyhnal z postele a přiměl jít shánět nějaké jídlo. Než jsem se vrátila zpátky do pokoje, všechno zaplavilo slunce. Ptáci na verandě hlasitě cvrlikali a uprostřed dvora se objevil nádherný strom a svítivě růžové květiny. Dobré ráno Ndžameno!

Následující den jsem z hlavního města vyrazila do Bokora, kde jsem měla provést průzkum mezi dětmi mladšími pěti let týkající se jejich výživy. Podvýživa je v Čadu opakujícím se problémem. Loni jí trpělo 350 tisíc čadských dětí, téměř třetina z nich byla vážně podvyživená. Poslední čtyři roky tu Lékaři bez hranic provádějí mimořádné intervence zaměřené na léčbu podvyživených dětí.

Přesto každý rok čelí mnohé regiony Čadu v oblasti Sahelu potravinovým krizím. Tentokrát chtějí Lékaři bez hranic zabránit vzniku kruhu podvýživy prostřednictvím zlepšení potravinové bezpečnosti, zajištěním přístupu k pitné vodě, sanitaci, očkování a prevencí malárie. Jedná se o obrovský distribuční proces, který vyžaduje spolupráci mnoha týmů. Mojí prací je vést a realizovat epidemiologický průzkum ve vesnicích v oblasti Bokoro. Výsledky této studie nám pomohou zjistit rozsah intervencí Lékařů bez hranic a změřit jejich dopad v průběhu času.

Při jízdě po silnici do Bokora mi do tváře vanul prašný vzduch. Měla jsem pocit, jako kdyby na mě foukal fén. V telefonu jsem zkontrolovala teplotu: bylo okolo 45 stupňů Celsia! Je to vůbec možné? Z úvah mě rychle vytrhla okouzlující krajina. Většinou mě obklopovala vyprahlá půda a suché stromy, sem tam byla vidět malá vesnička se stádem pohublých krav. Tenhle výhled mi přišel okouzlující, ale zároveň smutný. Jak může v takhle vyschlé krajině vůbec něco vyrůst? Jak se někdo dostane k vodě, když tu horké slunce spálí vše, čeho se dotkne?

„Jsem v Čadu…“, znovu mě napadlo. Jak jsem se přibližovala k Bokoru, zdálo se to reálnější. Byla jsem nadšená a připravená vydat se na svou první humanitární cestu, potkat svůj tým, zažít Bokoro a hlavně prospět našemu projektu a místní komunitě.

„Neměli byste procházet životem s baseballovými lapačkami navlečenými na obou rukách, měli byste být připraveni sami poslat pár nadhozů.“ Tato slova od nedávno zemřelé americké básnířky Mayi Angelou mnou vždy silně rezonovala. Kvůli nim tu dnes jsem, pracuji pro Lékaře bez hranic a snažím se pomoci trpícím dětem a rodinám žijícím v Bokoru.