Jižní Súdán, den 10, Zádíčka nejsou prdelka, víme?

Za hltanovou záklopkou vidím jen hnis. Beru si od anesteziologa laryngoskop a odsávačku. Nedostávám se dál jak deset centimetrů pod záklopku hrtanovou. A to ani s nasogastrickou sondou určenou dětem. Je tam blok. Jeden z tradičních léčitelů jí ve víře uzdravení z chronického kašle uříznul patrový čípek. Přestala kašlat. Jenomže taky přestala jíst a pít. Uzavřel jí hltan respektive horní část jícnu. Kdybych tady tak měl endoskop. A možná ještě raději Magdu - gastroenteroložku od nás z nemocnice na břehu. Ale nemám. Tupý chirurg sám v poli. Občas potřebujeme vzít za ručičku.

Na sál vezeme malou transplantaci kůže. Když leží, zjišťují sestráci, že balení elektrodermatomu (přístroje na odběr vrchní vrstvy kůže k transplantaci) není připraveno k použití. Máme ji přesunout na zítra, Tome? Nene, máte Humbyho nůž? To je takový dlouhý prevít. Něco jako nastavitelný podélný perořízek. Ale není to na elektriku jako elektrodermatom. Máme, ale ten předchozí chirurg to odmítal použít… Davaj! A už to hobluju a transplantuju.

Matka této slečny s uříznutým patrem nechápe, jak děsnou věc provedl ten léčitel. Musím všechno trpělivě vysvětlit, aby se na něj zase neobrátila namísto toho, aby nás nechala dceři pomoci. Vzdělání je v těchto situacích jeden z hlavních problémů. Netušíte, jakou máme oproti ostatnímu světu evoluční výhodu, když jsme vzdělaní. Dokonce jí to nakreslím. V porovnání s mým třicetiminutovým výkladem je pro ni nákres mnohem srozumitelnější. Mezitím musím žádat o svolení své šéfy tady, v Jubě i v Ženevě, abych mohl udělat gastrostomii. Tedy otevřít břicho, udělat malou díru do žaludku, protáhnout tudy močovou cévku (jinou nemáme) nafouknout balónek a nakonec ji tudy začít krmit.

Na emergency přistál další pacient z Myomu. Přijel s natolik těžkým otokem nohy, že mu odumírají svaly pod fascií (svalovými obaly). Je to takzvaný kompartment syndrom. Potřebuje fasciotomii neboli nářezy svalových obalů, aby se svaly uvolnily. Poté, co dostane od našeho anesteziologa spinální anestezii, rozhodne se nás spěšně opustit a pokouší se na gumových nohách odejít ze sálu. To samozřejmě nejde. Voláme překladatele. Vezeme ho na předsálí a tam se opět vesele komunikuje. Nakonec souhlasí, ale na sál půjde jen pod podmínkou, že se přidá i překladatel. Taková taškařice to je. Svaly jsou mrtvé a fasciotomie už mu asi moc nepomůže. Jak mu budeme vysvětlovat nutnost amputace, až se to celé zinfikuje? To teda nevím…

Mary, pacientka s komplikovanou zlomeninou © Tomáš Šebek

Za chvíli za ním přistává na emergency jedenáctiletý kluk. Porazilo ho auto. Byl jsem venku před nemocnicí. Jede tu jedno auto za deset minut. Údajně ho volala matka a on vběhl pod to jediné, široko daleko projíždějící. Tříštivá zlomenina stehenní kosti vlevo, pravděpodobně rotační posun. Už jsem psal, že rentgen nemám. Honem reponovat a stabilizovat, než do toho stehna vykrvácí. Dávám morfin, reponuju na ruce, sádrová dlaha přes pánev. Za chvíli přestane plakat. Když se při konečné bandáži na chvíli rozhlédnu kolem, čumí na mě v různých rozích plenty snad dvacet příbuzných xichtů. Zazubím se. Zazubí se.

Když jsem se odpoledne myl na filtru, tekla z kohoutku vařící voda. Nádrže jsou na střeše a africké slunce nezregulujete. Když se umývám večer k dalšímu císařskému řezu, už je jen vlažná. Matce je 24, dítě je ve 30. týdnu, rozhodnutí padlo pro takzvanou eklampsii. To je stav, kdy je matka v přímém ohrožení života pro možný otok mozku při vysokém tlaku. Dovnitř mi to jde v řádech vteřin. Mám zpět svůj haitský styl. Ale jsem pako. To, co se mi ukáže jako první, zbrkle hodnotím jako zadeček. Jsou to zádíčka, takže jsem omylem vyndal pravou ruku. Ještě, že jsem ji nevykloubil nebo nezlomil klíček. O to hůře se mi nyní manipuluje s hlavičkou. Chvíli zápasím. Kdyby to dítě bylo větší, jsem v háji. Klika že je venku!

Večer procházím ústavem a potkávám Mary. Ta je tady třetí měsíc. Zlomená stehenní kost vpravo. Odmítla stabilizaci zevním fixatérem, odmítla trakci a na sádře se válí pár týdnů. Celou tu těžkou věc sundáváme. Stehno není zhojené, cítím pohyb, pakloub? Dělám takovou stehenní trubku. Trochu místní postup, ale už jsem si ho osvojil. Mery se na něm do večera s berlema rozchodí. Mám radost. Nerudnýmu osmiletýmu klukovi jsem dal taky berličky. Začal kmitat až poté, co jsem mu dal jeden z molitanových míčků pro tenisty začátečníky (zdejším dětem jsem přivezl pár drobností…).

Zobrazit větší mapu

Tento blog vyšel na info.cz