Darujte pomoc
Jižní Súdán: Ke vzniku výživové krize přispěl vleklý konflikt
Lékaři bez hranic upozorňují, že vleklý konflikt v Jižním Súdánu v oblastech Mayendit a Leer nyní citelně zasáhl tamní obyvatele. Ženy, muži a děti museli utéct před násilím a opustit své domovy a nyní bojují o zajištění svých základních potřeb, jako je jídlo, voda a zdravotní péče. V posledních několika týdnech narazili Lékaři bez hranic při svém působení na extrémně vysokou míru podvýživy a začali podnikat mimořádné kroky s cílem poskytnout zdravotní péči podvyživeným dětem.
„Kvůli vysoké míře násilí mají lidé jen velmi omezenou možnost uspokojit své základní potřeby, jako je zajištění přístupu k pitné vodě, dodávkám jídla, přístřeší a zdravotní péči,“ říká koordinátor projektu Lékařů bez hranic Nicolas Peissel. „Tito lidé přišli o všechno a každý den bojují o přežití.“
V lednu zaznamenaly týmy komunitních zdravotních pracovníků Lékařů bez hranic velmi vysokou míru podvýživy mezi dětmi v oblastech Dablual a Mirniyal v severní části oblasti Mayendit. Zjistili, že 25 procent dětí mladších pěti let trpí celkovou akutní podvýživou a dalších téměř 8,1 procent z těchto dětí je ohroženo vážnou akutní podvýživou.
„To znamená, že čtvrtina dětí, které jsme ošetřili v našich klinikách, jsou podvyživené, a téměř desetina je ve vážném stavu,“ dodává Peissel. „Tato čísla jsou mimořádně znepokojující.“
Lékaři bez hranic reagovali v minulém týdnu na tuto situaci tím, že obvyklý provoz svých mobilních klinik rozšířili o péči o podvyživené.
V důsledku napjaté bezpečností situace v oblasti není momentálně možné, aby zde Lékaři bez hranic otevřeli nemocnici, ani aby zajistili převoz pacientů do jiných zdravotnických zařízení. Tím by vystavili nebezpečí jak pacienty, tak zdravotnický personál. Poskytovat zdravotní péči v těchto podmínkách je velkou výzvou. Tím spíše, že lidé se kvůli bezpečnosti neustále musejí stěhovat z místa na místo.
Nyayolah přišla do nemocnice Lékařů bez hranic se svými rok starými dvojčaty. Obě děti trpí podvýživou. „V průběhu října a listopadu jsme museli třikrát utéct z naší vesnice a schovávat se ve křoví,“ vypráví. „Naučili jsme se rozpoznat zvuky, které vydávají auta a tanky ozbrojených mužů, a popadnout všechno, co můžeme, než utečeme pryč. Ozbrojení muži na nás střílí a rabují naše domovy. Utekla jsem s mými dvojčaty v náručí, moje čtyřletá dcera běžela vedle mě. Občas jsme zahlédli, jak lidé postřelení při útěku padají k zemi nebo jak zahazují věci z rukou, protože nemohou běžet dost rychle. Skrývali jsme se v křoví až do noci a když vojáci odešli, vrátili jsme se domů. Pokaždé toho zůstalo v našich domovech méně a méně. Náš dobytek, kozy i slepice zmizely. Potom naše obilí. A nakonec naše domovy zůstaly vydrancované a vypálené.”
O několik týdnů později se rodina Nyayolah rozhodla, že opustí svůj domov a bude hledat úkryt na ostrově v bažinách. Na cestě trvající 17 hodin přežívali v močálech, jen s trochou jídla, které dokázali pobrat na cestu.
„Lidé se stěhují, protože musejí neustále utíkat před násilím, hledat bezpečný úkryt pro své rodiny nebo prostě hledat obživu,“ říká Peissel. „Když se například doslechnou o distribuci jídla, budou putovat směrem za ním. My proto musíme neustále přizpůsobovat naše aktivity pohybům populace.“
Výhled na další měsíce přitom podle Peissela není optimistický. Současné období sucha pravděpodobně ještě sníží dostupnost jídla. „Není pravděpodobné, že se situace obyvatel zlepší, pokud nenajdou bezpečné místo k životu, kde budou mít přístup k pitné vodě, jídlu, přístřeší a zdravotní péči.“
Přečtěte si rozhovor s britskou lékařkou Phillippou Pett, která popisuje, jak její tým místních pracovníků poskytuje lékařskou pomoc lidem na útěku prostřednictvím pohyblivé sítě mobilních klinik:
Když jsem vloni v březnu přijela do oblasti Leer, zrovna se znovuotevírala nemocnice, která byla před pěti měsíci vyrabována. Netrvalo dlouho a nemocnice jsme museli z bezpečnostních důvodů opět evakuovat a já se musela v červenci vrátit domů. Bylo pro mě těžké odjet, když jsem věděla, v jaké situaci se místní lidé nacházejí.
Naši místní pracovníci chtěli v poskytování lékařské péče pokračovat, aby pomohli zmírnit utrpení, v němž žijí jejich komunity a rodiny, a já jsem jim v tom chtěla pomoci. Hned, jakmile mi Lékaři bez hranic nabídli možnost se na místo vrátit, souhlasila jsem.
Situace v oblasti je velice nestálá. Není tam žádné místo, kam by se dala umístit nemocnice, aby byla bezpečná pro pacienty a přístupná po delší dobu. Potřebovali jsme zajistit, aby pacienti cestující za ošetřením nemuseli překračovat bojové linie.
A tak jsme se rozhodli přistoupit k tomu jinak. Namísto nemocnice náš zdravotní personál vytvořil týmy, které provozují kliniku šest dní v týdnu přímo v oblastech, kde žijí. Všechno jsou to lidé z místní komunit, kteří jsou vyškoleni v poskytování zdravotnické pomoci v běžných případech, jako je malárie, kožní choroby nebo průjmová onemocnění. Jejich práce pro komunitu je zásadní, to oni jsou páteří tamního projektu.
Když musí lidé odejít ze svých domovů, protože v blízkosti probíhají boje, komunitní zdravotnické týmy se přirozeně přesunou s nimi a zajišťují dál zdravotnickou pomoc. Během listopadu a prosince museli někteří utíkat opakovaně. To je jejich každodenní život. Naši spolupracovníci říkají, že nikdy nevědí, zda se dočkají rána. A ráno netuší, jestli se dožijí večera.
Ale právě díky tomu tento nový přístup funguje. Jakmile se lidé stěhují, naši pracovníci je následují do bezpečí. Jsou tedy v dosahu vysídlených lidí a současně v bezpečí a zůstávají se svými rodinami. Říkají mi, že se takto cítí mnohem bezpečněji, než kdyby museli při cestě za prací v nemocnici přecházet bojové linie.
Naši jihosúdánští pracovníci mají moc rádi školení, které jim poskytujeme. Mnozí z nich nedostali kvůli konfliktu formální vzdělání, takže si výuky opravdu váží. Jejich schopnost učit se je obrovská – jsou velmi motivovaní a skutečně se chtějí zlepšovat.
Pracuji s nimi devět měsíců a dobře je znám. Na začátku jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že mnoho z nich reaguje na stres smíchem. Když zavedete dítěti kanylu a dítě pláče, matka se začne smát. Když vám vyprávějí – jak včera v noci přišli, vyrabovali mi dům, ukradli dobytek, znásilnili mi ženu – často se u toho smějí. To neznamená, že to na ně má méně devastující účinky. Rozumí tomu, jak špatné věci se dějí a umí říci, jak se cítí, ale hledají způsob, jak se s tím vypořádat.