Libye – krutá past pro lidi na útěku

Jeden z častých dotazů ohledně pátracích a záchranných operací ve Středozemním moři je: A proč lodě nevracejí uprchlíky do Libye, odkud vyplouvají? Odpověď zní: Protože Libye není bezpečnou zemí. Podívejme se na život lidí na útěku v tomto státě podrobněji.

Na řadě míst pokračují těžké boje mezi milicemi, ekonomika zkolabovala, politická situace je velmi nestálá, Libyi se pokoušejí vést dvě různé vlády, kontrola území je roztříštěná. Právo neexistuje.

Lidé na útěku tam čelí násilí a zneužívání -  ať už únosům kvůli výkupnému, nucené práci, sexuálnímu násilí či vynucené prostituci. Mnozí jsou drženi v zajetí. Kvůli bezpečnostní situaci není v zemi moc těch, kteří by jim pomáhali – humanitárních organizací.

Lékaři bez hranic jsou jednou z mála z nich. Mimo jiné poskytují zdravotnickou a humanitární pomoc uprchlíkům v několika libyjských detenčních zařízeních. Díky tomu mohou přinést přímé svědectví o tom, s čím se v nich zadržení lidé na útěku musí potýkat.

To lze zestručnit do následujícího:

Uprchlíci, migranti a žadatelé o azyl se v libyjských detenčních zařízeních ocitají po zadržení při nočních raziích, na checkpointech nebo prostě na ulici (kolikrát jsou vyvlečení třeba z taxíku, zatímco stojí na semaforu). Někteří tam končívají poté, co je libyjská pobřežní stráž zadrží ve Středozemním moři a přiveze zpět.

Jakmile se tam jednou ocitnou, nevědí, na jak dlouho. Uprchlíci, migranti a žadatelé o azyl jsou v Libyi běžně zadržováni na dlouhou dobu a bez možnosti se dožadovat svých práv. Jsou bez kontaktu s vnějším světem a nemají se na koho obrátit s prosbou o pomoc. Častokrát nemohou ani dát vědět blízkým, že žijí. To má pochopitelně vliv na jejich mentální zdraví, mnoho jich má sebevražedné myšlenky, poruchy spánku, záchvaty paniky, depresi, úzkost, vykazují symptomy posttraumatické stresové poruchy.

Nová detenční zařízení se objevují takřka přes noc a zadržováni jsou nezřídka nuceni pracovat na jejich stavbě či úpravách. Někdy proto, aby si vykoupili cestu ven. Stejně náhle jako se objevují nová detenční centra, ta stará zanikají. Někteří lidé jsou převáženi mezi různými zařízeními, přesouváni na neznámá místa nebo prostě zmizí. V zemi nefunguje právní systém a prakticky nikdo nedohlíží na to, aby nebyli zadržováni mučeni či zneužíváni.

Většina zadržovaných má strach hovořit o násilí a zneužívání, kterému čelí. Nicméně týmy Lékařů bez hranic léčí pravidelně střelná poranění nebo zranění způsobená bitím. Násilí se dopouštějí nejen stráže, ale někdy i další zadržovaní, které dozorci stanovili dohlížiteli nad pořádkem v jednotlivých celách.

Lékaři bez hranic ošetří měsíčně v libyjských detenčních střediscích přes tisíc lidí. Většinou trpí nemocemi, které jsou důsledkem podmínek v zařízeních. Tedy onemocněními dýchacích cest (špatné odvětrávání), akutními průjmovými onemocněními, infekcemi močových cest, kožními nemocemi jako je svrab, řádí tam blechy a vši (nehygienické podmínky, nedostatek čisté vody).

Bez vzduchu a denního světla

Mnohá z center jsou přeplněná, dovnitř nepronikne denní světlo a není zajištěno odvětrávání. Detenční centra jsou často v budovách bývalých továren či skladů, které nejsou přizpůsobeny dlouhodobému pobytu mnoha lidí. V některých je tolik uprchlíků, že se v noci při spánku ani nemohou natáhnout (důsledkem bývají bolesti kostí a svalů). Je tam špatný přístup k latrínám a do sprch, které navíc bývají v úděsném stavu.

Bez jídla musí zadržovaní občas přečkat i několik dní. Příděly jsou nevyhovující co do kvality i kvantity. Za poslední rok Lékaři bez hranic ošetřili nejméně padesát dospělých trpících už akutní formou podvýživy.

Správci detenčních zařízení v Libyi negarantují lidem přístup k lékařské péči. Poskytuje ji hrstka humanitárních organizací. Činí tak za velmi omezených podmínek, ne vždy mají volnou ruku v rozhodnutí, které pacienty a jak rychle mohou ošetřit. Někde se k nim vůbec nedostanou.

Detenční zařízení jsou pod kontrolou různých stran, a jak se mění rozložení sil na území, střídají se správci detenčních center. Lékaři bez hranic pak musí znovu a znovu od začátku vyjednávat přístup k pacientům.

Kromě toho lidi na útěku a migranty v Libyi drží i pašeráci a ozbrojené skupiny v různých farmách, skladech, domech a bytech či domech. Obrovské množství uprchlíků, migrantů a žadatelů o azyl se v Libyi (i během cesty z rodných zemí) setkalo se sexuálním násilím, mučením či jsou mezi nimi oběti obchodování s lidmi.

Pokles lidí překonávajících Středomoří v tuto chvíli není žádný úspěch

Nedávný pokles v počtu lidí na útěku překonávajících Středozemní moře tedy nelze oslavovat jako úspěch. Zůstávají totiž uvězněni v nelidských podmínkách libyjských detenčních center nebo v rukou pašeráků. A to nejen, že není řešení. Chtít zatlačovat lidi na útěku zpět do Libye je kruté. Samozřejmě, každá země má právo na ochranu svých hranic, ale zároveň se většina zemí zavázala poskytovat ochranu (azyl) těm, kteří ji potřebují. Pomiňme pro teď otázku, kdo má nebo nemá na azyl právo. Každý člověk má právo o azyl alespoň požádat. A učinit tak v  bezpečné zemi. Tou Libye není.

I to je důvod proč Námořní záchranné koordinační centrum v Římě, které koordinuje pátrací a záchranné operace humanitárních organizací ve Středozemním moři, plavidla se zachráněnými uprchlíky posílalo a posílá do nejbližších takzvaně bezpečných přístavů – do Itálie. Současná snaha, kdy mají evropské peníze pomáhat zadržovat prchající v Libyi, je opakem ochrany zranitelných lidí.

Lékaři bez hranic proto volají po tom, aby tam uprchlíci přestali být svévolně zadržováni v detenčních zařízeních, která nesplňují žádné mezinárodní normy. Aby jim byly poskytnuty důstojné podmínky a ochrana před násilím a zneužíváním. V neposlední řadě je zapotřebí vytvořit legální a bezpečné způsoby, jak mohou o azyl v bezpečných zemích žádat. To je koneckonců i nejlepší řešení pro Evropu, jak mít migraci pod kontrolou, odříznout pašeráky lidí od tučných výdělků a zároveň respektovat práva lidí na útěku.

Autorka: Iveta Polochová (tisková koordinátorka české kanceláře Lékařů bez hranic)

Komentář autorka napsala pro Deník Referendum a Denník N.