„Musel jsem utíkat. Jiná možnost nebyla.”

Sajíd, šestnáctiletý chlapec z afghánského Herátu, cestoval z Íránu se svými strýčky a bratrancem. Jejich cesta znenadání skončila, když 19. listopadu dorazili na hranici mezi Makedonií a Srbskem, přesně v den, kdy balkánské země zavedly pravidla povolující vstup na jejich území pouze některým národnostem.

„Přijeli jsme vlakem a k hranicím jsme šli pěšky, jako všichni ostatní. Bylo to v noci. Na hranicích nás zastavila policie a chtěli doklady o našem původu. Moje rodina šla jako první, prošli bez problému. Když jsem byl na řadě já, ukázal jsem papíry, které jsem dostal v Makedonii. Bylo v nich chybně uvedeno, že jsem z Íránu. Nejspíš to tam napsali proto, že jsem žil v Íránu s matkou po našem útěku z Afghánistánu. Teta se snažila policisty přesvědčit, že patříme k sobě, že jsme rodina, ale vůbec ji neposlouchali. Zakázali mi přejít přes hranici.

S maminkou jsme v Íránu žili tři nebo čtyři roky. Pocházíme z vesnice nedaleko Herátu, ale nemohli jsme tam zůstat. Ozbrojenci přinutili mého strýce, aby s nimi bojoval, a přitom zabili mého bratrance. Když jsme byli v Íránu, zmizel můj otec, doteď o něm nemáme žádné zprávy. Mou neteř tam zabili v jejím domě, když se modlila. Zastřelili ji. Hlavně kvůli tomu jsme odešli. A taky kvůli bídě. Není tam práce. Jsme na cestě už třináct dní.

• Národnostní selekce uprchlíků na Balkáně vyžaduje další humanitární pomoc

Potom, co mě odmítli pustit přes hranice, jsem musel zůstat tam, kde jsem byl. Uprostřed noci, byla hrozná tma. Byl jsem zoufalý, ale nemohl jsem nic dělat, prostě jsem zůstal na hranicích. Někdo mi řekl, že se možná znovu otevřou další den ráno, tak jsem raději zůstal spát přímo na poli. Byla mi strašná zima. Když jsem se ráno vzbudil, hranice byly pořád zavřené, tak jsem se vrátil do tábora na makedonské straně. Tam mi někdo řekl, že hranice budou asi zavřené ještě dlouho.

Rozhodl jsem se už dál nečekat a dostat se přes hranici na vlastní pěst. Chtěl jsem běžet kolem policejních zátarasů podél kolejí. Věděl jsem, že je to nebezpečné, že riskuju život. Ale neměl jsem na výběr. Pomyslel jsem si: „Buď to dokážu, nebo tu umřu. Jako zázrakem se mi podařilo hranici přejít a spolu s ostatními uprchlíky jsem zamířil do vesnice, odkud odjížděly autobusy. Když jsem se dostal k registraci (pozn. město Preševo, asi 10 km od hranice), měl jsem takový strach, že se mi udělalo špatně od žaludku. Nejdřív jsem policistům u vchodu nechtěl papíry vůbec ukázat, ale nakonec jsem musel. Řekli jen: „Tak ty jsi z Íránu“. A poslali mě pryč.

Musel jsem zůstat venku před registračním centrem, zatímco moje rodina byla uvnitř. Doufám, že tu chybu v mých dokumentech opraví a že budu moct pokračovat v cestě. Ještě nevím, kam půjdeme. Možná do Německa, mám tam nějaké kamarády. Vlastně je mi ale jedno, kde budu žít, chci být jen v bezpečí. Jednou bych chtěl vystudovat medicínu, ale to musí nejdřív skončit všechny tyhle problémy.“

Redakční poznámka: Po několika dnech čekání byla chyba Sajídových* dokumentech, ke které došlo při registraci v Makedonii, opravena. Jako afghánský občan získal povolení k registraci v Srbsku a mohl se znovu připojit ke své rodině. To pouze díky tomu, že riskoval ilegální přechod hranice.

*Jméno bylo z bezpečnostních důvodů změněno.

• Vše o upchrlické krizi