Příběh uprchlíka: Vládní nálety přes den, koaliční v noci

Doktor Marwan pracoval s Lékaři bez hranic v Tal Abyadu na severu Sýrie. Věděl, že poté, co odmítl pracovat pro Islámský stát (IS), je jeho život v ohrožení. A přijal nelehké rozhodnutí odejít do Evropy.

„V Sýrii jsem pracoval jako pediatr, měl jsem ženu a dvě děti. Žili jsme ve městě Rakka, které je známé jako pevnost Islámského státu. Provozoval jsem malou soukromou kliniku v chudé části města, a zároveň jsem poskytoval bezplatnou zdravotní péči lidem, kteří museli opustit své domovy v Homsu nebo Aleppu.

V dubnu a květnu 2013 zesílily boje, nálety a přestřelky. Svobodná syrská armáda (FSA) obsadila území kolem Rakky a město bylo každý den bombardováno vládními silami. Jednou jsem stál před klinikou se sousedem, zastřelili ho přímo před mýma očima. Tehdy jsem se rozhodl, že kliniku zavřu – bylo to prostě moc nebezpečné. O týden později zasáhla barelová bomba nedalekou mešitu a kompletně zničila i moji kliniku. Díkybohu uvnitř v té době nikdo nebyl.

Pak jsem slyšel, že Lékaři bez hranic hledají někoho na plánovanou očkovací kampaň v Tal Abyadu (100 km severně od Rakky). Po dvou dnech jsem se dozvěděl, že mi dají práci.

Mezitím se několik opozičních sil postupně blížilo do Rakky. Nejdřív tam byla FSA, pak Al Nusra a na konci roku 2013 se objevil IS a snažil se oblast převzít.

Na začátku se IS o zdravotnictví moc nestaral. Ale to netrvalo dlouho.  Po několika měsících se IS rozhodl, že chce mít pod kontrolou nemocnice, kliniky a zdravotnické zásoby. Lidé se začali bát: většina mezinárodních organizací z Rakky odešla, stejně tak ze země uprchlo mnoho syrských doktorů.

Já jsem se rozhodl otevřít kliniku ve svém domě, abych zajistil nějakou pomoc. Jako doktor jsem se řídil heslem: „Ošetřuj lidi, ale zároveň dbej na svou bezpečnost.“

Členové IS brzy začali chodit do mého domu, abych je ošetřil. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale postupoval jsem podle lékařské etiky, která mi káže ošetřit všechny pacienty, bez ohledu na etnický původ, náboženství, nebo politické přesvědčení.

© Dr. Marwan

Pohled na město Rakka, fotografii pořídil dr. Marwan.

Přítomnost IS u mého domu děsila mě i mou rodinu. Přijeli v džípech, dělali hrozný hluk a jezdili strašně rychle. Po několika měsících, když americká koalice začala bombardovat IS, přijeli v noci a přinutili mě, abych šel s nimi a ošetřoval jejich raněné. Moje rodina se bála, že už se nevrátím. Celou dobu jsem myslel na to, že mě buď zabije nálet, nebo IS.

 Jednoho dne přišli a tlačili na mě, abych šel pracovat do nemocnice, kterou ve městě ovládali. Většina doktorů ze Sýrie odešla a oni mě potřebovali. Ale já jsem odmítl. Začali mi vyhrožovat. Nebylo kde se před nimi schovat – v malých vesnicích okolo Rakky, ani ve městě. Postupně mi docházelo, že moje jediná možnost je opustit Sýrii. Říkal jsem si, že raději vstoupím na jednu z těch lodí smrti, než abych zůstal a riskoval svůj život.

Život ve městě Rakka byl hrůzostrašný. Přes den jsme čelili vládním náletům, v noci shazovala bomby koalice. Zvuk stíhaček byl tak hlasitý, bylo to jako zemětřesení. Jeden blízký přítel při vládních náletech zemřel.

Uvědomil jsem si, že se můj život zastavil, a jediné, na čem záleží, je zachránit rodinu. Bál jsem se, že v Sýrii nebudou moci moje děti žít normální život ani chodit do školy. Chtěl jsem chránit svůj život, abych mohl chránit život svých dětí.

Začal jsem připravovat svůj odchod.  Plánoval jsem odejít do Turecka, na lodi se dostat do Evropy a pak do Holandska. Moje žena byla v pokročilé fázi těhotenství, čekali jsme třetí dítě. Byla kvůli těhotenství tak vyčerpaná, že pro ni bylo nemožné cestovat. Rozhodli jsme tedy, že odejdu s jedním známým a jakmile získám imigrační dokumenty, moje rodina přijde za mnou.

Poslední noc jsem chtěl spát s dětmi. Přestože nevěděly, že odejdu, nějak to cítily. Přál jsem si, abych je mohl vzít s sebou.

Odejít z Rakky nebylo jednoduché kvůli probíhajícím bojům mezi IS, kurdskými bojovníky, frontou Al Nusra a FSA. Musel jsem projít přes tři kontrolní stanoviště mezi Rakkou a Efreenem. Bylo to jako projíždět třemi samostatnými státy. 

Když jsem se dostal do Turecka, slyšel jsem, že vláda zatýká lidi, mířící do Izmiru. Hluboko uvnitř jsem toužil, aby tahle cesta nevyšla a já se musel vrátit do Sýrie.

V Izmiru bylo spousta lidí: spali na ulicích, hladověli – zvláště ti, kdo dali všechny své peníze pašerákům, ale nepodařilo se jim odejít. Slyšeli jsme mnoho příběhů o potopených lodích. S mým známým jsme se šli podívat na moře. Bylo těžké dívat se na vodu a vědět, že brzy se v ní možná utopíme.

Když nastal čas se nalodit, bylo těžké vstoupit do přeplněného gumového člunu. Někteří lidé plakali, jiní se modlili – každý měl svůj způsob, jak se vyrovnat se strachem. Přijeli jsme na řecký ostrov Farmakonisi a den nato jsme se přesunuli do Lerosu. Cestovali jsme z Řecka do Makedonie, pak přes Srbsko. Sedm dní jsem pořádně nespal. Snil jsem o tom, že najdu polštář na spaní, vodu na mytí a telefon, abych mohl zavolat rodině.

V Bělehradě jsem konečně sehnal místní SIM kartu a mohl jsem zavolat domů. Mluvil jsem se ženou a dcerou, ale můj syn se mnou mluvit odmítl. Cítil, že jsem ho opustil. Zlomilo mi to srdce.

Z Bělehradu jsem šel po kukuřičných polích, pak jsem zaplatil 450 eur pašerákovi, aby nás dostal do Rakouska. Noc jsme strávili v parku ve Vídni a ráno jsme si koupili lístky do Amsterodamu.

Manželka porodila v říjnu, brzy poté, co jsem přijel. Poslala mi fotku našeho malého chlapečka. Mluvím s rodinou každý den, ale syn mě pořád odmítá. Pokaždé, když mluvím s dcerou, se mé srdce rozbuší jako o závod a nemůžu se uklidnit. Je opravdu těžké slyšet v pozadí bojové letouny, vědět, že kdykoliv můžou shodit bombu, vědět, že moje rodina se bojí, já jsem tak daleko a nemůžu je ochránit.“

Pozn.: Jméno bylo změněno.