Příběhy rodin ze západního Mosulu: „Ke konci jsme jedli jen trávu“

Toto je vyprávění dvou rodin, které před nedávnem utekly ze západního Mosulu, kde koalicí podporované irácké síly bojují proti Islámskému státu. Jejich svědectví o náročných životních podmínkách během obléhání zaznamenal Francesco Segoni, koordinátor projektu Lékařů bez hranic ve východním Mosulu.

 „Museli jsme odejít. Nebyla jiná možnost,“ vysvětluje Kareema. „Nebylo co jíst, ke konci jsme jedli už jen trávu.“  Její čtyřletá neteř Rojain sedí vedle Kareem v růžových šatech a pozorně poslouchá. Kareema je jednou z tisíce civilistů, kteří v nedávných měsících riskovali své životy, aby utekli ze západního Mosulu.

Západní část města ležící na pravém břehu Tigridu byla zpustošena tvrdými boji mezi Islámským státem a iráckými ozbrojenými silami, které se do míst vrátily v únoru, aby jej znovu dobyly. Kareema nyní žije ve východní části Mosulu. Přebývá zde s příbuznými, kteří pracují v nemocnici Lékařů bez hranic v Al Taheelu. Ta otevřela v březnu a poskytuje chirurgickou a pohotovostní péči.

Kareema byla dříve učitelka a její manžel Said pracoval příležitostně jako dělník. Dnes je myšlenka na jakékoliv zaměstnání pro Kareemu i ostatní ve městě pouhým snem. Posledních pár měsíců bylo pro všechny hlavní přežít – a to jakýmkoliv způsobem.

„Situace byla pro nás díky intenzitě bojů dále neudržitelná,“ říká Said. „Bylo jedno, jestli to byla raketa armády nebo bomba islamistů. Vždy to vypadalo, že vše padá právě na naši hlavu.“

Utéct nebylo jednoduché. Nejprve se Kareemě a Saidovi podařilo přesunout se do pár kilometrů vzdáleného sousedství ve stejné části města. To jim poskytlo dočasný úkryt, ale bylo jen otázkou dní, kdy se boje přesunou i do této oblasti. Vydrželi zde 24 dnů. Pak už nebylo jiné východisko, než opět jít dál.

Pár dní strávili v provizorních úkrytech, ale nakonec museli jedno brzké ráno znovu utéci. Konečně se jim podařilo dosáhnout bezpečí mimo válečnou oblast. Když přijeli do tábora pro uprchlíky, byli rozděleni. Kareemu poslali do ženské a dětské části a Saida do mužské. Už po dvanácti hodinách se opět setkali a mohli odejít za svými příbuznými do východního Mosulu. Jejich utrpení tak bylo u konce.

Příběh Kareemi a Saida není ničím neobvyklým. Během mého působení zde, v Al Taheelské nemocnici Lékařů bez hranic, jsem podobných příběhů slyšel mnoho. Hodně našich pacientů pochází ze západního Mosulu. Velice často jako první věc po příjezdu do východního Mosulu vyhledají lékařskou péči. Někteří mají neléčená nebo zanícená zranění, jiné zasáhl šrapnel.

Naši pacienti jsou ti šťastnější, kterým se podařilo utéci. V západním Mosulu je však stále přibližně dalších 100 tisíc lidí. Ti jsou uvězněni na pár čtverečních kilometrech ve starém městě a trpí nedostatkem jídla, vody a základních zdravotnických potřeb.

Hassan se nejvíce obává o své příbuzné, které opustili.

Bývalý veterinář Hassan se svou manželkou Mayssam a jejich třemi dcerami Jouri, Ghazial a Areej  utekli ze západního Mosulu na konci dubna.

Mayssam každé ráno na své jediné pánvi osmažila trochu rajčatové pasty rozředěné v posledních zbytcích oleje. „Byl to poslední olej, který jsme měli, a já věděla, že další si už nemůžeme koupit. Láhev dříve stála tisíc dinárů, nyní se cena na černém trhu vyšplhala na 30 tisíc. Ale to nebyl ten hlavní problém. Olej už prostě nebyl k dostání. Mohli jste mít peníze, ale už nebylo co koupit.“

Na svícení měli Hassan a Mayssam jen dvě svíčky. Elektřina byla už dávno odpojená. Vypráví mi, jak se celá rodina tísnila v jedné místnosti, aby si vystačili s jednou svíčkou a jejich zásoby jim vydrželi co nejdéle.

 „V jedné věci jsme měli obrovské štěstí,“ říká Mayssam, „nikdy jsme neměli velké zdravotní problémy. Kdyby se tak stalo, věděli jsme, že bychom se neměli kam obrátit.“

 „Všichni lidé v obléhané oblasti jsou závislí na pár zdravotních sestrách“, vypráví Mayssam. „Ty přebíhají z domu do domu během krátkých přestávek mezi boji. Nemají žádné vybavení a jen zcela nedostačující dodávky léků.“

Hassan se nejvíce obává o své příbuzné, které opustili. „Máme tam strýce, bratrance, sestřenice a přátele,” říká Hassan. „Jsou ve stejné situaci, jako jsme předtím byli my. Bez jídla, bez vody, bez léků. Díky telefonům jsme s nimi alespoň ve spojení.“

Je obdivuhodné, že jakmile boje skončí, jsou obě rodiny odhodlané vrátit se do válkou zdevastovaných míst. Plně si uvědomují, co tam najdou. „Až to všechno skonči, chceme se vrátit,“ říká Kareema. „Bude to dobré, až opět budeme mít dodávku vody a elektřiny.“

Zobrazit větší mapu