Problematika duševního zdraví v Palestině: „Řešili jsme hlavně následky okupace“

 

„Sedm měsíců jsem pracovala v Nablusu, kde jsem léčila pacienty, školila personál a prováděla supervizi nad studenty z univerzity Al-Najah. Tématu duševního zdraví, zejména pak psychologii, se v Palestině nedostává přílišného zájmu. Univerzita Al-Najah je první palestinská univerzita, na které se klinická psychologie vyučuje. Jejím studentům Lékaři bez hranic nabízejí tříměsíční stáž. Mimo supervize nad dvěma studenty jsem rovněž dohlížela na jednoho z našich palestinských psychologů. Také jsem se věnovala konkrétním případům – dětem i dospělým, jednotlivcům i skupinám; účastnila jsem se zhruba 10 až 15 sezení týdně. Rovněž jsem poskytovala psychologické poradenství a školila zaměstnance jednoho sirotčince v Kalkíliji, městě nacházejícím se zhruba 30 km západně od Nablusu.

 

V Nablusu jsme měli tým tří místních a dvou mezinárodních psychologů (každý měl k dispozici svého tlumočníka), dvou sociálních pracovníků a lékaře. Úvodní informace o pacientech přijímal sociální pracovník a poté je předával našim psychologům. Přidělený psycholog buď zašel za pacientem domů, nebo ho pozval na kliniku či do konzultační ordinace mimo Nablus, aby mohl posoudit jeho stav.

 

 O pacienty se starali především psychologové. Když to bylo nutné, k případu jsme přizvali i další kolegy, například sociální pracovníky nebo lékaře. Co se týče potřeb našich pacientů, zabývali jsme se zejména následky okupace, jako jsou trauma, zármutek a ztráta, ale i obecnými poruchami duševního zdraví jako jsou deprese či úzkosti. Setkali jsme se s případy příbuzných či přátel osob zabitých Izraelci, kteří kvůli zármutku či bolesti ze ztráty potřebovali podporu. Rovněž jsme řešili případy dětí, které byly traumatizovány setkáním s vojáky – když vojáci přišli k nim domů, prováděli noční prohlídky či použili zbraně, včetně plynových granátů.

 

Stále zde existují předsudky vůči problematice duševního zdraví, zejména díky nedostatku přístupu k psychologické péči. V Palestině je v těchto situacích velice složité najít pomoc, zejména v zemědělských, vzdálených nebo konzervativních oblastech. Největší výzvou při mém působení v Palestině byla organizace a realizace školení – mojí zodpovědností bylo zorganizovat celý týden a jednotlivé dny se studenty a zajistit tlumočníky a supervizory. Největší radost mi přinášela možnost supervizovat studenty a budovat vztahy s pacienty. Čas strávený v Palestině ve mně probudil touhu více pracovat s lidmi na útěku.

 

Nisrýn se přestěhovala do Hebronu v roce 1993. Předtím žila v Ammánu jako palestinská uprchlice. Vždy byla umělkyní, ale častěji začala malovat po intifádě v roce 2000 a opravdu intenzivně od roku 2006. Malba se pro ni stala cestou ke svobodě ve chvílích, kdy byla nucena zůstávat doma kvůli zákazu vycházení. „Ve svých obrazech zachycuji zdejší situaci, staré město v Hebronu, vojenská kontrolní stanoviště, utrpení i  ploty z ostnatého drátu.“

Nisrýn maluje hlavně v noci a pokouší se překonat smutek ze smrti manžela. „Zaměřila jsem se hlavně na emoční stav našich dětí a na to, jak se zbavit smutku, který cítíme. Na osamělost i na fakt, že děti musejí být zavřené doma a nemohou si hrát venku. Neustále cítíme nebezpečí, které tu panuje.“ Nisrýn využila psychologickou podporu Lékařů bez hranic. Snaží se také motivovat děti, aby začaly pomocí maleb vyjadřovat své pocity a snáz je zpracovaly.

Nisrýn vysvětluje, že od té doby, co byla oblast prohlášena za uzavřenou vojenskou zónou, se celé místo proměnilo v město duchů. „Stali se z nás vězni. Žijeme ve vězení, obklopeni vojenskými kontrolními stanovišti. Sdělení je jasné: Jestli se vám to nelíbí, tak běžte, běžte, běžte!“