Řecko: Zabijí nás tady v Evropě?

Takzvané „hotspoty“ vznikly na hlavních řeckých ostrovech v říjnu 2015 za účelem evidovat a registrovat žadatele o azyl. Po uzavření dohody mezi Evropskou unií a Tureckem, která začala platit 20. března, se přes noc proměnily v detenční centra, kde jsou nyní migranti zadržováni.

Evropská unie přivítala dohodu s Tureckem, která platí od 20. března, jako způsob, jak zastavit migrační krizi.

Zpočátku byly čtyři funkční hotspoty na hlavních ostrovech Lesbos, Chios, Leros a Samos založeny jako registrační centra, kde mohli žadatelé o azyl a migranti začít doufat v novou šanci v Evropě. Nyní se proměnily v detenční centra spravovaná řeckou armádou a policií.

Od 20. března je každý, kdo přistane na řeckých ostrovech, odvezen do těchto takzvaných hotspotů.

V zařízení na ostrově Samos se nyní nachází více než 700 žadatelů o azyl z Pákistánu, Bangladéše, Afghánistánu, Sýrie, Iráku, Súdánu, Libanonu, Alžírska, Maroka a Egypta. Mnoho z nich jsou ženy a děti.

Většina zadržených lidí do Řecka připlula v lodích po 20. březnu. Někteří se sem dostali před tímto datem, ale zůstali zde buď kvůli své národnosti (nejsou Syřané ani Iráčané) nebo protože jsou nezletilí. Ti mají být přepraveni do zvláštního zařízení na Krétě, kde se však momentálně nachází jen několik desítek dětí. Většina z nich zůstává bez jakékoli péče.

Migrantům bylo řečeno, že budou v souladu s relokačním mechanismem ustaveným v rámci Dublinských nařízení posláni do tábora v Athénách. Uprchlíci si mohou vybrat jednu z osmi zemí v seznamu evropských států a úřady se je tam pokusí přemístit. Zdá se však, že neexistují žádné záruky, že jejich rozhodnutí budou respektovat.

Na ostrově Samos se 24. března uprchlíci nacházeli pouze uvnitř hotspotu.

Obecně platí, že většina lidí neví, co pro ně chystá blízká budoucnost. Mnoho jich nám řeklo, že byli v Turecku zadržení po mnoho dní, než je 20. března propustili.

Někteří ze zadržených mluvili s týmy Lékařů bez hranic přes kovový plot. Jsou naštvaní a nešťastní. Mají pocit, jako by narazili do zdi. V táboře momentálně nikdo neposkytuje žádný právní servis ani neprobíhají žádné pohovory.

Řecké úřady ve spolupráci s Turky 4. dubna na lodích deportovaly z ostrova Lesbos 124 migrantů z Pákistánu a několika dalších zemí a 66 jich poslaly z blízkého ostrova Chios do tureckého Dikili.

Migranti se nyní bojí, protože řecké úřady poslaly první skupinu migrantů do Turecka a ostatní nyní zjišťují, že jejich jedinou možností je požádat o azyl v Řecku.

Dvaačtyřicetiletou Chadídžu ze syrského Idlíbu drží v detenčním centru Samos i s jejími čtyřmi dětmi. S týmy Lékařů bez hranic mluvila zpoza plotu s ostatním drátem.

„Co se bude dít dál? Zabijí nás tady v Evropě? Barelová bomba v roce 2013 zabila mého muže a zničila náš dům. Od té doby jsme cestovali mezi vesnicemi a hledali bezpečí. Nakonec jsem ztratila naději a vzala děti do Turecka. Živila jsem se v různých zaměstnáních, ale bylo pro mě těžké to zvládnout se čtyřmi dětmi. Tak jsem se rozhodla hledat bezpečí tady. A nakonec jsme tu za ostatným drátem jako nějací zločinci. Je to velmi nespravedlivé.“

Mohammad Ghannam/MSF

Waleed se svou těhotnou manželkou a dvěma dětmi opustil Irák v únoru 2016, rok a půl poté, co jejich rodné město Mosul padlo do rukou Islámského státu. Cesta na ostrov Samos jim trvala měsíc. Po krátkém, ale přesto traumatizujícím zadržení v Turecku jsou nyní opět vězněni a zoufale čekají na jakékoli informace.

„Na zemi už není žádné slitování, podívejte se na nás, podívejte se na moje děti!“ říká sedmatřicetiletý Waleed. Vedle něj stojí jeho žena v sedmém měsíci těhotenství. Oba čekají za plotem, který je spolu se stovkami dalších žadatelů o azyl dělí od svobody.

„Dělám, co mohu, ale opravdu se takhle chcete chovat k lidem? Mají nás chránit, ne nás dát do velké klece jako zvířata. Neřekli nám, kdy se někdo bude věnovat našemu případu. Moje žena je těhotná a nemůže být dále vězněna na tomhle špinavém a přeplněném místě. Všechny neziskové organizace se odsud stahují a nechávají nás v rukou policie,“ dodává naštvaně Waleed, zatímco jeho žena a děti pláčou.

Situace je ale složitá i na dalších místech v Řecku. V detenčních centrech a táborech tu úřady k 28. březnu zadržovaly více než 50 000 lidí. Přibližně 11 000 jich stále čeká v Idomeni na otevření hranic s Makedonií, ačkoli oficiální místa opakovaně sdělila, že zůstanou zavřené.

„Všechno to mohlo být jinak. Věci se daly zorganizovat. Vidíme tu absolutní selhání Evropské unie, která nedokáže přijmout jeden milion uprchlíků s úctou a respektem. Jeden milion lidí není pro Evropu nijak velké číslo,“ říká Marietta Provopoulou, generální ředitelka Lékařů bez hranic v Řecku. „A každý člověk z tohoto milionu lidí má svůj vlastní příběh, své osobní trápení. Pro záchranu sebe a svých rodin udělali maximum a rozhodli se hledat lepší budoucnost daleko od války a pronásledování, v Evropě. Stejně by se zachoval každý z nás.“