Rok po Kundúzu: Války bez hranic a bojiště bez lékařů?

Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontières (MSF) si připomínají jeden z nejtemnějších momentů ve své historii. Letecký úder armády USA přesně před rokem - 3. října 2015 - zabil 42 lidí a zničil traumacentrum Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Zatímco truchlíme nad ztrátou našich kolegů a pacientů, zůstává nezodpovězená otázka: Je stále ještě možné bezpečně poskytovat lékařskou péči na frontové linii? Jen loni se odehrálo 77 útoků na lékařská zařízení provozovaná či podporovaná Lékaři bez hranic v Sýrii a Jemenu. Nemocnice se neustále berou za součást bitevního pole a pacienti, lékaři i zdravotničtí pracovníci jsou přitom obětováni.

Bylo to právě zničení traumacentra v Kundúzu a devastující útoky na zdravotnická zařízení v Sýrii a Jemenu, co v květnu 2016 vedly Radu bezpečnosti OSN ke schválení rezoluce 2286. Tato rezoluce důrazně odsoudila útoky na zdravotnická zařízení a žádala, aby všechny strany konfliktu plně dodržovaly mezinárodní právo. A nyní - o pět měsíců po schválení této rezoluce a ve stejný den, kdy byla bombardována dvě zdravotnická zařízení v Sýrii, jsme se vrátili k Radě bezpečnosti. Abychom mluvili o pokrytectví států – především těch přímo zapojených ve válkách v Sýrii a Jemenu. Jednou rukou podepisují rezoluci o ochraně zdravotnických zařízení, zatímco ta druhá je nadále přímo zapojená ve válečných konfliktech anebo nese spoluvinu na útocích proti zdravotníkům a pacientům ve válečných zónách.

Je jasně vidět, jak se s každým útokem na zdravotnické zařízení rozevírá propast mezi rétorikou jednotlivých vlád, které nás ujišťují o svém závazku dodržovat mezinárodní humanitární právo, a tím, jak jsou války vedeny ve skutečnosti. Žádná vláda nikdy neřekla, že cíleně bombarduje nemocnice. Přesto na ně dopadají bomby. Často k těmto útokům dochází pod záminkou stále se rozšiřující „války proti terorismu“. Tuto nálepku využívají stále častěji všechny vojenské koalice, které jsou aktivní v Sýrii. Útoky jsou buď zameteny pod koberec jako nešťastné „omyly“, okamžitě popřeny nebo se stanou politickou přetahovanou, s jejíž pomocí se aktéři snaží ukázat jeden na druhého, zatímco tvrdí, že jejich bomby jsou nejchytřejší a jejich letecké útoky nejvíce „humanitární“.

Zatím se neuskutečnilo žádné nestranné vyšetřování útoků na nemocnice z posledního roku, které by vedl nezávislý mezinárodní orgán. Důvodem je zcela chybějící politická vůle jednotlivých vlád, které odmítají vyšetřování své vojenské aktivity zvenčí. V případě Kundúzu provedla armáda Spojených států interní vojenské vyšetřování a v dubnu zveřejnila jeho značně redigovanou verzi. Je to více, než co jsme kdy dostali od jakékoli armády zapojené do bombardování zařízení Lékařů bez hranic.

Toto vyšetřování vedené Spojenými státy nám umožnilo získat hlubší vhled do událostí, ke kterým došlo tu noc, kdy se odehrál útok na naši nemocnici v Kundúzu. Některá fakta, která jsme se dozvěděli z americké zprávy o vyšetřování, jsou velmi znepokojující.

Příslušníci pozemních jednotek v Kundúzu nesprávně předpokládali, že „všichni civilisté utekli a ve městě zůstali pouze členové Talibanu“. Vůbec se nepokusili pravdivost této domněnky ověřit, ani se nesnažili učinit taková opatření, aby se předešlo ztrátám na životech civilního obyvatelstva. Celé město Kundúz považovali za nepřátelské území. Přitom postupovali podle pravidel „sebeobrany“ a útoky zahajovali preventivně, v režimu „nejdříve střílej, pak se ptej“. Nikdo zapojený v příslušné vojenské hierarchii v hodinách před útokem nebral ohled na seznam cílů vyloučených z vojenských operací. Zpráva uvádí, že naše nemocnice byla bombardována omylem. Kvůli tomu na ní dopadlo 211 dělostřeleckých granátů z letounu AC-130, aniž by jakkoli byla potvrzena jakákoli nepřátelská hrozba.

Lékaři bez hranic pokračují v jednáních na nejvyšší úrovni í s vládami Spojených států a Afghánistánu ve snaze zajistit, že se podobná událost nebude opakovat.

Odpovědnost za ochranu nemocnic – ať už jsou provozovány v kterémkoli konfliktu – nespočívá na nás a v tom, že lékařskou péči přesuneme mimo bojiště. Povinnost rozlišovat legitimní cíle je zakotvena přímo v jádru pravidel válek. Pokud není mezi civilistou a vojákem žádný rozdíl, pak se kdokoli stává potenciálním cílem.

Lékaři bez hranic už více než čtyřicet let vyjednávají o ochraně svých zdravotnických zařízení v konfliktech po celém světě. Nadále budeme pokračovat v přesvědčování bojujících stran, aby respektovaly status zdravotnických zařízení. I dnes se například někteří afghánští představitelé pokoušejí útok ospravedlnit nepravdivým tvrzením, že naše traumacentrum bylo „plné Talibanců“. Nezbývá nám než se ptát: Stávají se naše nemocnice „nepřátelskými základnami“ jen proto, že postupujeme v souladu s lékařskou etikou a ošetřujeme všechny zraněné, bez ohledu na jejich příslušnost k jednotlivým stranám?

Nesmíříme se s tím, že se můžeme stát terčem útoku, protože ošetřujeme zraněné nepřátele. Náš vzkaz budeme přinášet všem, kteří mají v rukou vojenskou moc, ve všech oblastech, kde pracujeme. Budeme nadále požadovat, aby ti nejmocnější i jejich spojenci proměnili svou rétoriku v reálné činy. A budeme dál odsuzovat ty, kteří chtějí narušovat pravidla války.

Válka bez hranic přináší bojiště bez lékařů. Nebudeme tiše sedět a nedopustíme, aby k tomu opravdu došlo.

Christopher Stokes, ředitel Lékařů bez hranic

Čtěte také: 42 mrtvých. Pořád nevím, proč Američané na naší nemocnici zaútočili, říká maďarský zdravotník