Sierra Leone: Neočekávaný naléhavý případ

Je šest večer a já se autem vracím do našeho zázemí. Jsem unavený, hladový a moje mysl bloudí někde úplně jinde. Stěrače jedou naplno, ale i tak skrz okno kvůli silnému dešti skoro nic nevidím. Náš řidič Mohammed najednou říká, že jsme právě minuli dítě, které stálo na kraji silnice a zrovna mělo nějaký záchvat. A já jsem ho přehlédl. Hned, jak to jde, se obracíme a po pár stovkách metrů vidím dítě stojící na kraji silnice, celé nahrbené na pravou stranu. Nasazujeme si rukavice, zamykáme auto a míříme ke skupince lidí, kteří stojí u chlapce a pozorují ho.

Nikdo neví, kdo ten chlapec je. Kolem stojící lidé říkají, že měl dvakrát křeče a v obou případech upadl na zem. Jedna žena se jde do místního stánku s občerstvením zeptat, jestli někdo dítě nezná. Lidé nejsou ochotni pomoci osobám v bezvědomím ležícím na cestě, protože se bojí infekčních nemocí.

Vracíme se k dodávce a rádiem si přivoláme další auto (dodávka má jen dvě přední sedadla). Jdeme k tomu dítěti a já vidím, že je to chlapec, kterému není ani osm let. Je na něm patrné oslabení pravé části těla. Jeho pravá ruka je vytrčená, což může být důsledek opakovaných záchvatů. Jeho oblečení je úplně promočené od deště a na obličeji má přilepené kousky štěrku, jak při záchvatech spadl na zem. Nemluví a jeho oči jsou široce otevřené a plné strachu a zmatku. Domnívám se, že asi trpí epilepsií.

Mohammed chlapci vysvětluje, že ho vezmeme na místní kliniku, kde mu můžeme dát léky a najít jeho rodinu. Pokládám mu ruku na rameno. Nemůže ani pořádně chodit, jak je slabý. Velký problém mu dělá hlavně pohyb pravé nohy. Raději ho tedy odnesu. Nejprve ho zvednu, a pak položím do zadní části Land Cruiseru. Pak vylezu za ním. Není schopný ani sedět. Pořád se naklání na pravou stranu, takže ho raději obejmu, aby nepadal. Chlapec má skloněnou hlavu. Vždy, když přejedeme nějaký výmol či díru, škubne sebou a zmateně se na mě podívá.

Když přijedeme na kliniku, odnesu dítě z auta. Cestou ke dveřím míjíme plakáty, které upozorňují na to, že epilepsie je nemoc a že není důvod mít z ní strach. Místní zdravotní úředník přijíždí na svém motorovém kole. Říká mi, že chlapce zná, že trpí epilepsií a má předepsané léky. Dohodneme se, že půjdeme s úředníkem doprovodit dítě domů. O pět minut později je už chlapec na prahu svého domova. Vstoupí dovnitř s místním zdravotním pracovníkem. Jak odcházím, všimnu si siluety další postavy, která chlapci pomáhá přetáhnout mokré tričko přes hlavu.

Pokračování příště…

View Larger Map