Středoafrická republika: Je těžké uvěřit, že tohle místo bylo ještě před dvěma dny prázdné

Přestože venku je 40 °C a do prvních dešťů zbývají víc než dva měsíce, čelíme záplavám… lidí. Nacházíme se v malé vesničce jménem Zoumanga v severní části Středoafrické republiky a snažíme se úspěšně dokončit to, čemu tady říkáme „one-shot“. Ve zkratce se jedná o intervenci, jejímž cílem je dostat se k maximálnímu počtu dětí a těhotných žen se zdravotní osvětou a prevencí. Původně se měla celá akce odehrát před dvěma dny, ale místní obyvatelé se poschovávali v okolní vegetaci ve snaze skrýt se před násilím, které neustále pustoší tuto zemi.  Někdy stačí jen fáma, aby se lidé vyděsili a dali na útěk. Dnes je ale těžké uvěřit, že ještě před dvěma dny bylo toto místo prázdné.

Když vidím frontu matek čekajících na prohlídku se stovkami malých dětí, které jim visí na nohou nebo je mají přivázané na zádech, nemůžu si pomoci a zaplavuje mě vlna hluboké empatie. Zpívají a tančí v přestávce mezi psychologickými cvičeními, která vede náš komunitní pracovník, jenž má na starost duševní zdraví. Hodiny bez jediné stížností čekají, až na ně přijde řada s očkováním nebo ošetřením v rámci prenatální péče. Je to jen malinký zlomek ze všech zkušeností, které v nich vypěstovaly nekonečnou trpělivost.

A my jsme tady, pod čtyřmi mangovníky. Pořádáme setkání pro matky a děti, kde nejprve vytipujeme případy malárie a podvýživy. Následně děti odčervíme a podáme jim vitamin A. Ty mladší jednoho roku dostanou více vakcín najednou a nakonec od nás každá domácnost získá několik moskytiér napuštěných insekticidem jako prevenci proti malárii.

Ve skromné cihlové budově provozujeme improvizovanou kliniku antenatální a postnatální péče. Přivezli jsme s sebou jednu z porodních asistentek ze zdravotního střediska v nedalekém městě Kabo, aby místním ženám poskytla péči a služby, které by pro ně jinak byly obtížně dostupné. Zoumangu a Kabo, kde se nacházejí nemocnice Lékařů bez hranic, spojuje obyčejná prašná cesta. Je to jen půlhodinka autem, dopravním prostředkem, který je pro valnou většinu místních obyvatel nedosažitelný. Ti, kteří si to mohou dovolit, si najmou mototaxi. Kde nemůže, jede na kole nebo jde pěšky. Kromě potíží s dopravou jsou na cestě také dvě kontrolní stanoviště místních milic, takže lidé směřující do nemocnice se vystavují možnosti napadení ozbrojenci. To je riziko, které leckdo raději nepodstoupí.

Abychom se dostali k tak odlehlým komunitám jako je Zoumanga, zavedli Lékaři bez hranic strategie umožňující přinášet lékařskou péči přímo k lidem. Tím se i naši pracovníci vystavují bezpečnostnímu riziku. Proto se vždy snažíme, aby každá naše zdravotnická intervence měla co největší dopad. Když se tato mise „one-shot“ blíží ke konci, dozvídáme se, že konvoj jiné humanitární organizace byl napaden na cestě mezi městem Kabo a vesnicí Zoumanga – jen pět kilometrů od naší pozice. Musíme počkat, než dostaneme povolení k návratu na základnu v Kabo. Celou cestu se tiše modlím, aby nás nepotkalo nic podobného.

Říkají nám terénní pracovníci. Řekla bych, že jsme pracovníci do každého terénu. Podobní jsou i naši pacienti. Lidé s neuvěřitelnou výdrží, jejichž životní příběhy jdou zvenčí jen těžko pochopit a kteří oplývají obdivuhodnou houževnatostí.

V hlavě mi zůstává obrázek ženy, která s dítětem v náručí odchází domů a na hlavě nese dvě sítě, které jsme jí tam opatrně složili. Nic z toho neupustí.

Ona je tím nejlepším příkladem, jak snášet své břímě a přitom si zachovat důstojnost.