Darujte pomoc
Středoafrická republika: Ošetřovat ztrápená těla i duše
Klinická psycholožka Hélène Thomas, absolvovala v červnu a v prosinci mise ve Středoafrické republice. Podílela se zejména na otevření programu zdravotní a psychologické péče o oběti sexuálního násilí ve Všeobecné nemocnici v Bangui. Vypovídá o populaci uvězněné v násilí.
„Nejvíce mě zasáhl Sophiin* příběh. Při příchodu do nemocnice se zdála dočista roztříštěná. Nebylo jí ani 37 let, ale vypadala na 50. Měla rány na nohou, malárii a byla podvyživená, traumatizovaná, zmatená, dezorientovaná. Kromě toho ještě trpěla Kaposiho sarkomem, nemoc projevující se kožními nádory. Říkala hrozná slova: „Nevím, jestli žiju nebo ne. Moje existence už nemá žádný smysl. Je v mém životě ještě nějaká důstojnost? Jsem ještě lidská bytost?“
Jednou jela Sophie autobusem na trh do Boguily, města na severo-západě Středoafrické republiky. Autobus zastavili ozbrojenci. Oddělili muže a ženy a ty odvedli do buše. Ženy pak musely dva týdny pochodovat bosy, téměř bez jídla, pod vlivem drog a neustále vystavené kolektivnímu znásilňování. Jednoho dne se část mužů vzdálila, aby zaútočili na vesnici. Ženy toho využily a utekly.
Sophie byla opravdu zničená. Ani si neuvědomovala odvahu, které měly ona i další unesené ženy zapotřebí, aby uprchly – riskovaly, že zůstanou samy v buši nebo budou muset čelit kruté odplatě ozbrojenců. Po útěku se uchýlily do jedné vesnice, kde jim poskytli první ochranu a pomoc před návratem domů. Ale Sophie ještě ani zdaleka nebyla na konci svých strastí.
„Moje existence už nemá žádnou cenu“
Když se Sophie vrátila domů, její manžel ji odvrhl a zakázal jí vídat jejich devítiletého syna. Její bratr slyšel v rádiu o programu pro oběti sexuálního násilí, který Lékaři bez hranic otevřeli v Bangui, a doporučil jí vyhledat tam pomoc.
Nejprve jsme ji museli uklidnit a ujistit, že je v bezpečí. Vyslechli jsme její svědectví v sango, jednom z jazyků Středoevropské republiky, protože nemluvila dobře francouzsky. Nestává se to často, ale Sophii jsme na konec museli hospitalizovat, protože byla příliš nemocná a zesláblá. Udělali jsme jí krevní testy a bohužel jsme zjistili, že je HIV pozitivní. Bylo to pro ni těžké, chtěla dokonce spáchat sebevraždu. Naštěstí se díky péči, psychologické podpoře a komunikaci s lidmi, kteří doprovázeli ostatní pacienty, pomalu dávala dohromady. Zůstala u nás asi měsíc, než se cítila dost silná pro návrat do své vesnice.
485 obětí sexuálního násilí přijatých do péče v roce 2014
V chaosu panujícím ve Středoafrické republice však Sophiin příběh bohužel ani zdaleka není ojedinělý. Jen ve Všeobecné nemocnici v Bangui jsme v období od července do listopadu přijali 274 obětí sexuálního násilí, z toho 24 bylo nezletilých a z nich asi polovině bylo méně než 8 let. Do skupiny patří i 7 mužů.
Vzpomínám si na devadesátiletou ženu, pro kterou jsme museli jet k ní domů, protože byla zraněná. A také na traumatizovanou tříletou holčičku. Je hrozné vidět takové utrpení.
Lidé k nám přicházejí hlavně proto, že někdo z jejich blízkých o nás slyšel při kampani, kterou jsme se snažili na projekt upozornit při jeho otevření. Některé k nám odesílají z jiných zdravotnických zařízení. Oběti sexuálního násilí nám začíná přivážet také policie v Bangui, zvláště oddíl pro mladistvé.
Náš projekt ve Všeobecné nemocnici spolu s tím, který vedeme ve zdravotním středisku Castor, oba v Bangui, jsou jediná dvě zařízení, která poskytují péči obětem sexuálního násilí v celé Středoafrické republice. Poskytujeme lékařskou a psychologickou péči, jejíž součástí je podpora jejich okolí, nezbytnou pro to, aby se jim jednoho dne snad podařilo překonat traumata a vedlo se jim lépe.
*Jméno bylo změněno