Středozemní moře: Hřbitov pod hladinou

Pytle na mrtvoly, srovnané jeden vedle druhého na palubě lodi Bourbon Argos, připomínají nedávnou tragédii. Po nohy ponoření do toxické směsi paliva a slané vody, při každém nádechu vtahující do plic zkažený vzduch, tak vyzvedávali členové našeho týmu 29 mrtvých těl. Ti lidé zemřeli v důsledku vdechování výparů z paliva nebo se utopili ve směsi benzínu a slané vody. Těla jsme našli poté, co jsme zachránili 107 lidí z přeplněného gumového člunu. Ležela na jeho dně, skrytá pod smrtící vrstvou kapaliny. Vzhledem k tomu, že podmínky byly složité a riskantní, trvalo to tři hodiny, než jsme dokázali všechna těla vytáhnout.

Ze stejné lodi jsme zachránili 23 vážně popálených osob. Když jednou spatříte chemické popáleniny způsobené směsí paliva a slané vody, nikdy na to nezapomenete. Migranti cestují v přeplněných člunech, a tak ti, kteří sedí v jejich středu, mají nohy, ruce a genitální oblasti namočené v té odporné kapalině, která pomalu spaluje jejich těla. Dva lidé na tom byli tak špatně, že museli být evakuováni do Itálie pomocí vrtulníku. Dalších pět osob pak bylo odvezeno rychločlunem, včetně jednoho člověka, kterého musel náš doktor intubovat přímo na palubě lodi Bourbon Argos.

Ty poslední dny na moři byly děsivé. Záchranné týmy nepřetržitě pomáhají plavidlům v tísni. Lékaři bez hranic působí společně s ostatními neziskovými organizacemi na moři už několik měsíců a zachránili tak tisíce lidí před utopením. Bohužel i přes jejich neúnavnou práci ale od počátku roku 2016 v moři zahynulo více než 3900 lidí.

Po letech se nám nedaří najít žádný nový způsob, jak popsat komplexní fenomén „lidí ze člunů“. Nedaří se nám přitáhnout pozornost ke každodenním dramatům odehrávajícím se ve Středozemním moři. Zůstává jen začarovaný kruh populistických projevů, atavistického strachu z odlišného, hrůzyplných obav z invaze a apelů na vybudování bezpečných a legálních cest. Ty zůstávají nevyslyšeny. Vypadá to, že jediná opatření, která dokáží političtí vůdci vymyslet, spočívají v budování zdí, zavádění přísnějších kontrol na hranicích a deportacích či v dohodách s třetími zeměmi, jejichž cílem je zajistit, že lidé v nouzi hledající ochranu a útočiště budou drženi dál od našich hranic.

A mezitím se tragédie opakují. Téměř každý den, už roky, bez přestávky. Před deseti lety jsem začala pracovat pro Lékaře bez hranic na Lampeduse. V týmu jsme byli tři: koordinátor, zdravotní sestra a já. K dispozici ve dne v noci, připraveni kdykoliv reagovat na možné přistání člunu na břehu. V přístavu jsme trávili dlouhé hodiny, často celé noci. Sledovali jsme horizont a čekali na zoufalé cestovatele přes moře.

Z těchto měsíců na Lampeduse mi utkvěly v paměti pohledy těch lidí. Ztracené a zoufalé oči, které se rozzářily, když jejich vlastníci vstoupili na pevninu a čekal tam na ně někdo, kdo je přivítal a nabídl jim pomoc. Pamatuji si na těhotné ženy, případy podchlazení a popálenin i těhotenství v důsledku znásilnění. Pamatuji si na lidskost v chování záchranářů a zmatek mezi lidmi, kteří seděli vedle sebe na molu, třásli se a čekali na to, až budou dopraveni do přijímacího střediska.

Mé myšlenky se vrací ke hřbitovu na Lampeduse, kde leží bezejmenná těla lidí, kteří svěřili svůj život vratkému člunu a riskovali všechno. Na tyto lidi, ztracené ve Středozemí, stejně jako na bezejmenné oběti jakékoliv války, někdo někde čeká, doufá ve zprávu, znamení, telefon. Ale je slyšet jen ticho. A to ticho mě děsí.

Zobrazit větší mapu