Svědectví lékaře z předměstí Damašku: jsem urolog, gynekolog, chirurg i pediatr

Toto je svědectví lékaře Ahmeda* z damašského předměstí Ghúta, jenž se s ním před několika dny svěřil Lékařům bez hranic. Vydáváme ho při příležitosti 5. výročí války v Sýrii. Už tak brutální konflikt v loňském roce eskaloval, běžnými se staly útoky na civilisty, civilní infrastrukturu, ale také na nemocnice a kliniky. Lékaři bez hranic provozují šest zdravotnických zařízení v syrských provinciích Halab, Idlib a Hasaká a podporují více než 150 dalších zdravotnických zařízení a nemocnic po celé zemi.

V roce 1995 jsem promoval a ještě téhož roku jsem otevřel kliniku. O šest let později jsem získal atestaci z urologie. Před „událostmi“ (syrským povstáním v roce 2011) žilo v této oblasti kolem 40 tisíc obyvatel. Nyní je tady na 15 tisíc lidí, včetně těch vysídlených.

Zapojil jsem se do práce ve dvou klinikách. Jedna se stala terčem nespočtu útoků, musela být zavřena a my se přesunuli do druhé, provizorní kliniky. I ta byla mnohokrát zasažena, naposledy 28. září 2015. Byl to mohutný útok, při kterém zemřeli čtyři lidé včetně mého přítele, jejího ředitele.

Kliniku jsme znovu postavili, tak jako obvykle. Stále nám schází místnost pro fyzioterapii a ambulantní oddělení je v současné době jen velký pokoj rozdělený na ženskou a mužskou část. Přesto klinika poskytuje všechny druhy lékařské péče – od pohotovosti, ambulance, chirurgie, laboratorních testů, rentgenů po fyzioterapii.  Pro oblast Ghúta je klíčová.

Pacienti se však do ní bojí chodit, mají strach z dalších úderů. Prosí, abychom je neošetřovali na klinikách, že by šli raději do středisek (menších zdravotnických zařízení), protože u klinik a nemocnic v této oblasti je větší pravděpodobnost, že budou napadeny.

Vidíte tady všechny druhy zranění. Zrovna dnes mi pacienti říkali, jak moc jsem se v těchto časech posunul (profesně). Odvětil jsem jim, že je to všemi těmi zraněními, která jsem viděl. Protože vídáte lidi bez nohou, rukou, někdy dokonce i těla bez hlav.

V budoucnu budou lékaři z oblastí jako je Ghúta slavní – pro všechny ty výjimečné věci, které musí dělat. Protože lékařů je ve východní Ghútě málo, hlavně v obléhaných oblastech, ti, zbývající musí zastávat řadu rolí. Já jsem urolog. A gynekolog, mám za sebou více než dvě stě císařských řezů. Provádím obecné chirurgické zákroky. Jsem i pediatr. Musím dělat vše.

Nejtěžší momenty zažíváme při příjmu pacientů, kdy máte takový divný pocit, že jeden z nich může být někdo z rodiny. A ještě horší je, když vám přivezou pacienta, se kterým jste krátce před tím mluvil, a on nemá tvář nebo hlavu. To jsou pro mě nejtěžší chvíle.

Máme ovoce!

Nejhorší byly roky 2013 až 2015, dnes je situace o něco lepší. V posledních čtyřech měsících se totiž díky zmírnění blokády zlepšilo zásobování. Před deseti dny dorazila humanitární pomoc a každá rodina dostala 53 kilogramů jídla. Bylo to zhruba 15 kilogramů mouky, 19 kilogramů rýže, 4 kilogramy bulguru, 5 kilogramů cukru, 5 kilogramů cizrny a kilogram špaget. Pomoc obsahovala rovněž nějaký zdravotnický materiál. Vše přivezl Syrský červený půlměsíc.

Před příjezdem tohoto konvoje stálo kilo cukru 1000 syrských liber (skoro 110 korun). Kilogram chleba vyskočil až na 1000 – 1200 syrských liber (110 – 130 korun). Nyní stojí chleba 300 – 350 syrských lir (33 až 38 korun). Máme jídlo, máme ovoce! Ovoce! Loni jsem koupil svým dětem čtyři pomeranče za 3 tisíce syrských liber (332 korun).

Zdravotnického materiálu je stále nedostatek, ale už to není tak zlé jako dříve. Můžu říct, že v současné době tady máme 50-60 procent toho, co potřebujeme. Pro srovnání: před dvěma roky určité léky stály 2000 až 2500 syrských liber (221 – 276 korun), dnes stojí 900 syrských liber (100 korun).

Pořád je tady ale válka a situace je velmi špatná. Jsou tady stále letadla, zranění, mrtví.

Všichni jsou už ze strachu a smrti vyčerpaní. Lidé chtěli svobodu. Chtěli, aby zvítězila revoluce. Teď se ale dostali do bodu, kdy chtějí jednoduše jen to, aby přestalo násilí. Každý den se někdo musí rozloučit se svým příbuzným, každý den cítí strach. Já jsem byl jeden z mála lidí, kteří nasedli do svého auta a jeli pracovat do provizorních klinik v dalších oblastech. Pokaždé, když jdu ven, modlím se, protože nevím, jestli se vrátím ke svým dětem. I když posledních několik dní už takový strach nemám. Poprvé za tři roky se cítím bezpečněji a nemám strach z leteckých úderů.

Stále však slyšíme střelbu. Nedaleko zuří boje a přibližují se. Příměří ve skutečnosti neexistuje, ale ubylo násilí. Je možné říci, že kleslo na 15 až 20 procent toho, jaké bylo dříve. Lidé mají pořád strach, co se stane, až ono příměří skončí. Vždyť jen den před tím, než příměří vstoupilo v platnost, Ghúta čelila padesáti náletům. Bylo to, jako by lidé, kteří nás bombardují, chtěli říct na chvíli na shledanou. Máme obavy, že jakmile příměří skončí, bude to velmi tvrdé.

* Jméno lékaře jsme z bezpečnostních důvodů změnili