Svědectví z Debalceve: „Lidé museli prožít v nekonečném ostřelování peklo“

Ukrajina, Debalceve – město zničené boji

Tým Lékařů bez hranic vstoupil poprvé do Debalceve 21. února 2015, tři dny poté, co město padlo do rukou proruských separatistů. Okamžitě začal poskytovat zdravotnickou pomoc a vyhodnocovat potřeby lidí, kteří ve městě i přes prudké boje zůstali. Olivier Antoine, krizový koordinátor Lékařů bez hranic, který byl součástí týmu, popisuje své první dojmy ze zdevastovaného města.

„Hned po příjezdu do Debalceve vidíme, že boje byly opravdu urputné. Most vedoucí do centra města je zničený, musíme ho někudy objet. Město vypadá opuštěně. Říkáme si, jestli v domcích s roztříštěnými okny vůbec někdo zůstal. Po zemi se válí větve stromů a dráty vysokého napětí vlají ve větru. Střechy mají obrovské díry po ostřelování. Nakonec nacházíme cestu, která vede ke kolejím. Podjíždíme je tunelem. I tady jsou stopy po bojích, ovšem jiného druhu – po stranách se povalují zbytky brambor a prázdné konzervy.

Blíž k centru je město živější, na velkém náměstí potkáváme spoustu lidí. Někteří jako by něco hledali, jiní jen popocházejí sem tam. Šokují nás jejich prázdné pohledy, jsou jako omráčení. Nakonec překonají stud a ptají se nás, kde mohou sehnat léky a jak mohou odvézt své příbuzné, kteří se nemohou pohybovat.

Olivier Antonin/MSF

Tým Lékařů bez hranic v ulicích Devalceve.

Telefonní síť nefunguje. Není možné cokoli zorganizovat na dálku, je třeba být na místě. V Debalceve zůstali jen tři lékaři – vedoucí lékař jedné ze dvou nemocnic a dva lékaři, kteří ošetřují v ordinaci provizorně zřízené v přízemí jednoho z domů na náměstí. Přeložíme dovezené krabice s léky (sady pro ošetření raněných a pro poskytování základní péče a základní zdravotnický materiál na jedno použití) do jiného auta. Počínáme si nenápadně. Abychom nevyvolali davovou reakci, nacouváme auty k sobě, „popka k popke“, jak tady říkají. Možná jsme zbytečně opatrní. Kousek dál klidně čekají lidé ve frontě na potraviny distribuované v bývalé samoobsluze, ještě nedávno funkční.

Vracíme se druhý den. Pokračuje distribuce potravin – olej, cukr, konzervy, rýže. Další dny jsou to pak přikrývky, hygienické prostředky, svíčky, igelitové plachty na uzavření rozbitých oken. Je zima a podlahy pokrývají namrzlé plochy. Noví představitelé města přistavili na náměstí pojízdnou kuchyni, aby lidé dostali teplé jídlo, připravují tam tradiční pohankovou kaši. Rozdává se i teplý čaj. Hned vedle stojí generátor na elektřinu. I tady lidé klidně čekají, až si budou moci nabít mobilní telefon nebo baterku. „Elektřina nefunguje a pro vodu musíme do studní,“ vysvětlují nám místní ženy.

Před začátkem konfliktu žilo v Debalceve 25.000 lidí. Kolik jich ve zdevastovaném městě zbývá teď, nedokáže nikdo říct. Podle počtu rozdaných věcí odhadujeme, že zůstalo nejméně 5.000 osob. Ti všichni museli za více než tři týdny bojů prožít v nekonečném ostřelování peklo…“