Darujte pomoc
Tomáš Šebek v Jižním Súdánu. Den 4, Agok.
Tři dny ležela na posteli s těžkou peritonitidou (zánětem pobřišnice). Třináctiletá holka. Její "druhá matka" (což zatím nechápu, co přesně znamená) se vzhledem ke společenskému tlaku neodvážila udělat rozhodnutí za tu pravou, která do nemocnice cestovala tři dny. Až ta svolila, abychom ji operovali. Po otevření břišní dutiny z ní tečou doslova panáky zelenavého, páchnoucího hnisu. Ze všech segmentů, jednoduše celé břicho zalité hnisem. V domácích podmínkách nevídaná věc. Tady realita každodenního života.
Konečně se ráno stihnu nasnídat. Dva banány a džus. Odjezd na letiště 7:00. Kontroluju Angelu, jestli má všechny dokumenty. Jede poprvé, tak ať nemáme na letišti potíže. Beru za ni zodpovědnost jako kdysi brali zkušenější za mě. No a při naložení všechno zjistím, že jsem to já, kdo nemá letenku! A bez ní mě nepustí už ani do vstupní brány. Takže potom, co všechno z batohů narychlo vyházím na zem, nalézám letenku zpupně sbalenou v zadní kapse mých džín. Letenko pos…ná! Únava posledních cestovních dní asi. Ne, spíš jsem normální idiot.
Na parkovišti před letištěm položím řidiči obligátní otázku. Doprovodíš nás? Ne. A víš kudy? Ne. Víš co? Ne. Tak nazdar! Odebíráme se tedy s Angelou tam, kam míří dav. Hned za vstupem stojí velká váha. Do uniformy Spojených národů oblečený chlapík nás bere přednostně. Klade všechny moje zavazadla na váhu a konstatuje 31,5 kg. Povolených je 25 kg. Můj tázavý pohled řeší jeho blahosklonná odpověď: Dnes to tolerujeme. Něco jako zelený letecký pátek? Ani mě nepřekvapí, že rámem projdu s 1,5 litrem rozpitý flašky s vodou.
Kdybyste viděli gate v Agoku, moc by se vám líbila. Je to řada rozmlácených sedaček zastíněná vetchým stanem, jinak ale na čerstvém vzduchu. Tedy v průvanu výparů proudových motorů všech letadel, které startují a než odjedou, dělají motorové zkoušky přímo do našich xichtů. Jak osvěžující - to teplo a smrad. Gate je společná pro všechny lety a nedoporučuje se tady čekat s peckama v uších. Občas totiž přijde chlapík a zařve destinace. Jen jednou, neopakuje se. Pak se část davu zvedne, někdo odejde směrem k letadlu, další čekající obsadí zoufale málo zbylých sedaček.
K letadlu jedeme rozflákaným minibusem, který vypadá přesně tak, jak to znáte třeba z Indie. Našlapanej. Protože veze pasažéry hned k několika odletům. Občas zastaví a řidič zařve tu jednu vaši konkrétní destinaci. Kvůli chlápkovi, co sedí vzadu, vystoupí nejdřív většina autobusu, aby vzápětí zase nastoupila. A jede se dál. Destinace Agok! Vystupujeme. Letadlo UNHAS, turbovrtule, dolnoplošník Dornier 228-200, 18 míst pro cestující a cargo. Piloti místní. Kopilot mladá baba! To mě fakt dostalo. Vzlet z dráhy 13-31 B, 600 km severoseverozápad, výška asi 1.500 metrů nad mořem.
Po vzletu je pod námi Bílý Nil. Nádhera. Juba je ještě docela zelená oáza. Motorové interference mě za pět minut bezpečně uspí, budím se automaticky před přistáním. Poušť. Totální. Sem tam tukul, trocha dobytku, malá říčka nebo brčál. Pilot se naprosto bezpečně trefí na úzký strip písečného štěrku. Jenom mám trochu dojem, že zapomněl, že má pasažéry, a ne krabice. Prostě přistává asi jako já, co mám po svých 330 přistáních pořád dojem, že mi uniká ta hladkost zkušenějších. Rolujeme na konec dráhy a v tu ránu je tu moře dětí a naše Toyoty. Pilot je ledově klidný a děti zřejmě vyhmátnou přesně chvíli, kdy se zastaví poslední rotor.
Průjezd městem do nemocnice není nijak překvapivý. Jen je tady čistěji než v Jubě, asi že je tady dost sucho. Přesněji troud. Přes 40 stupňů ve stínu, máme 11 hodin dopoledne. Vjíždíme do areálu a začíná další kolečko nekonečných, ale v mnohých ohledech důležitých a občas i zajímavých brífingů. Z toho nejzajímavějšího mě odvolá Anita. Malá Indka, chirurgyně, tři týdny tady byla sama. Chce dělat laparotomii (řez na břiše) u malé holky a nějak ji napadlo, že by mi to mohlo udělat po týdnu cestování radost. Mě zase napadlo, že chirurgický bůh mrknul kvůli mně do Agoku. To aby mi hned dokázal, že Tom se na svých misích proti všem předpokladům a statistikám nudit nebude! A že jsem opět v jeho náruči. Díky!
Po odsátí hnisu a několika výplaších konstatujeme rozpadlý apendix jako příčinu zánětu břišní dutiny. Apendektomie, revize celého břicha, odebereme část velké předstěry, která je ze své funkce břišního policajta vyčerpaná až do stádia totální nekrozy (mrtvé tkáně). Drény a do 30 minut hotovo. Před posledním dnešní schůzí oběhnu tábor, zbytek nemocnice nechám na zítra. Turecké záchody, venkovní sprchy, ze kterých teď večer voda neteče, desítky tukulů, prádelna, dílny našich automechaniků, generátory, vodárna s věží, studna, lékárna, úkryt (bezpečné místo, kde se ukryjeme v případě nebezpečí), domek radiooperátora. Detailně až později. Standardní setup mise Lékařů bez hranic.
Páteční pizza se dělá v hliněné peci našeho táborového pekaře, která má rozměr tukulu. Impozantní architektonická dominanta! Rozpálená do běla, Italové by čuměli. Standa přiloží. Standa je lékárník. Ano, jsme tu dva Češi. Než se pizza dodělá, ukazuje mi zběžně lékárnu, tři obrovské budovy. Zajímám se o set na kraniotomii (otevírání lebky). Následuje společná večeře a telefonát domů. Internet je super na to, že jsme v poušti na území nikoho. What´s up. Stůně mi máma, je v nemocnici. To je asi nejhorší věc, co se vám může na misi stát.
Lékaři bez hranic pracují v oblasti, která dnes náleží Jižnímu Súdánu, od roku 1983. V roce 2014 provozují 15 projektů v 9 z jeho 10 států – ve okresech Agok, Aweil, Bentiu, Gogrial, Leer, Maban, Malakal, Násir, Yambio, Lankien, Yuai a Yida. Zřídili také tři krizové projekty v Jubě, Awerialu a Malakalu. Tolik denní zpravodajství (trochu zastaralé) z internetu. No a já jsem Agok. A na tabuli v jídelně píšou: Až v momentě, když ti přistane komár na koulích, začneš problémy řešit nenásilně. Confucius.
Tento blog vyšel na info.cz.