Darujte pomoc
Ukrajina: Řekněte lidem, co se tady děje
„Narodila jsem se v Rusku. Před příchodem na Ukrajinu jsem pracovala na statku, kde jsem se starala o hospodářská zvířata. Do Pavlopilu jsem se přistěhovala v roce 1970. Vdala jsem se tady, postavili jsme dům a vychovali čtyři děti - tři dcery a syna.
Už si přesně nevzpomínám, kdy byl můj dům poprvé poškozen při bombardování, ale pamatuji si, že jsem byla hrozně vyděšená. Dvě střely zasáhly silnici přímo před hlavním vchodem a střepina poničila zdi a několik oken.
Podruhé se to stalo v zimě. Byla jsem sama doma a venku byla hrozná tma. Střecha dostala dvojitý zásah. Spolu s ní útok zničil ještě další místnosti. Rozbila se také všechna okna. Zavolala jsem své dceři, která žije v Mariupolu, kam jsem následující den odjela.
Bylo pro mě nemyslitelné zůstat tam sama, bylo to příliš nebezpečné.
Zůstala jsem v Mariupolu se svou dcerou a její rodinou několik měsíců. Několikrát jsem se do Pavlopilu vrátila na pár dní. Situace tam ale byla stále příliš nestabilní, než abych se mohla vrátit domů natrvalo. Taky jsem měla v noci strach.
Jednou v noci jsem byla v kuchyni u dcery v bytě v Mariupolu, když místo zasáhla bomba. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: Bůh mě zachránil, potřetí, protože jsem nikdy v životě neklela. Byla jsem ráda, že můj vnuk z kuchyně odešel jen chvilku před začátkem bombardování. Nechci si ani představit, co se mu mohlo stát.
Do Pavlopilu jsem se vrátila zhruba před rokem. Jeden z mých zeťů mi pomohl se všemi opravami. Podařilo se nám částečně opravit střechu díky továrně, kde pracuje moje dcera. Dali nám potřebný materiál zadarmo. Zeť mi také pomohl opravit ložnice a další poškozené části uvnitř domu. Část střechy ale pořád čeká na opravu. Bohužel nemám peníze na koupit potřebného plechu. Takže to zatím musí zůstat tak, jak to je.
Jedna z mých vnuček také přišla kvůli bombardování o dům. Od té doby má pořád strach. Kromě toho se u ní rozvinula cukrovka. Mám o ní velké obavy – je jí teprve dvaadvacet.
Všechny rodiny tenhle konflikt hluboce zasáhl.
Pavlopil bývalo hezké místo k životu. Ale od začátku konfliktu jsou kvůli bombardování zavřené školy. Znovu otevřeli jen dva malé obchůdky. Svým způsobem je to určitý pokrok, když vezmu v úvahu, že tu celé měsíce bylo všechno zavřené. V té době mi naštěstí děti vozily každý týden jídlo.
Teď, když se situace trochu zklidnila, se cítím víceméně dobře. Vrátila jsem se ke svým každodenním činnostem. Mám vážné onemocnění srdce, ale dělám, co mohu. Zaměstnávám se péčí o dům, zahradu a slepice. Bez toho všeho bych už dávno umřela.
Jsem vděčná za svou rodinu: mé čtyři děti, šest vnoučat a osm pravnoučat. Jsou mi velkou oporou. Tak hezky se o mě starají. To díky nim jsem se mohla vrátit zpátky domů.
Jen se rozhlédněte kolem, ne všichni mají takové štěstí.“
"Řekněte lidem, co se tady děje"
„Všechny mé vzpomínky jsou spojené s touto vesnicí, strávila jsem tu celý život a s manželem jsme tu vychovali dva syny. Bývalo to krásné místo, lidé sem jezdili na prázdniny k řece. Dokonce tu mělo vzniknout turistické středisko. Pak začal ten konflikt.
Pracovala jsem jako učitelka na základní škole tady ve vsi. Svou práci jsem milovala. Schovávala jsem si kresby a obrázky od svých žáků. Když školu zavřeli, musela jsem nedobrovolně do důchodu. Pro děti bylo příliš nebezpečné zůstávat ve škole, když bombardování probíhalo jen kousek odtud. Teď je mi teprve 52 let a jsem v důchodu. Můj muž má naštěstí pořád ještě práci v továrně.
Nemůžu si na to zvyknout, na tohle pomalé tempo. Je to, jako když zničehonic prudce zastavíte rozjetý rychlík. Tak se teď zaměstnávám různou dobrovolnickou prací, obcházím další rodiny ve vsi a zjišťuji, jak jim mohu pomoci. V pomoci druhým se snažím najít smysl tohoto nového každodenního stereotypu.
Náš dům je kvůli rozsáhlému bombardování jeho okolí velmi poškozený. Vypadá, že na nás každou chvíli spadne. Ten hluk. Nikdy na něj nezapomenu. A jak se pak všechno kolem nás roztřáslo. Byla jsem hrozně vyděšená. Představovala jsem si, jak utíkáme z úplně zničeného domu. I když naštěstí pořád stojí, bude nám trvat dlouho, než ho dáme do pořádku, protože nemáme peníze na opravy.
Při bombardování jsme s manželem sedávali tady v obývacím pokoji, co nejdál od oken, v úplné tmě a nad hlavou se nám třásly lustry. Řekli jsme si, že když se nám podaří nějak zaměstnat hlavu, pomůže nám to vytěsnit strach. Proto jsme si zvykli hrát slovní hry a dávat si hádanky.
Tahle válka rozvrátila celé rodiny. Mnozí lidé odešli z vesnice, jiní i ze země. To udělal i můj starší syn. Ti, kdo v oblasti zůstali, mají strach přijet na návštěvu. I když se teď situace trochu uklidnila, situace je stále nestabilní. Nevídám své syny ani vnoučata moc často, tak mám obrázky od nich vystavené tady na zdi, abych měla pocit, že jsou tu s námi. Hrozně mi chybí.
Nezůstalo nám vůbec nic. Naštěstí nám pomáhají nejrůznější organizace.
Doufám, že tohle násilí už konečně jednou skončí, a že se vrátíme k našim starým životům. Možná pomůže… když řeknete lidem, co se tu děje.“
Mobilní kliniky v oblasti Mariupol a Kurakove
Od března 2015 provozují Lékaři bez hranic mobilní kliniky v oblastech kolem měst Mariupol a Kurakove. Mobilní týmy Lékařů bez hranic se obvykle skládají z lékaře, zdravotní sestry a psychologa. Provádí vyšetření, rozdávají léky a poskytují psychologickou pomoc vysídleným lidem i lidem žijícím v blízkosti frontové linie. Lékaři bez hranic rovněž podporují místní zdravotnická zařízení poskytováním zdravotnického materiálu zdarma.
V srpnu 2015 zbudovali Lékaři bez hranic na kontrolním stanovišti Doněck-Volnavaka stanice pro distribuci pitné vody. Od července 2016 podporují Lékaři bez hranic také místní zdravotníky na kontrolním stanovišti Mariinka dodávkami zdravotnického materiálu zdarma.
Do začátku ledna 2017 poskytly týmy Lékařů bez hranic více než 36 800 lékařských vyšetření a 5 980 individuálních a skupinových psychologických konzultací v Mariupolu a Kurakove. Prezentace v rámci mobilních klinik na téma psychohygieny navštívilo 17 200 pacientů. Mezi diagnózami pacientů, kteří vyhledali psychologickou pomoc, nadále převažují poruchy spojené s úzkostí a deprese. Při ambulantních vyšetřeních se Lékaři bez hranic nejčastěji setkávají s kardiovaskulárními chorobami a cukrovkou. Většinu pacientů tvoří starší lidé trpící chronickými onemocněními.Ti jsou zařazeni do speciálního programu dlouhodobého sledování jejich zdravotního stavu. Díky tomu se jim dostane potřebné péče.